Problém konfliktu vidím v tom, že právo šaría jako právo zjevené je nezpůsobilé reformy s ohledem na vývoj společnosti. Právo šaría nebylo nikdy přijato jakýmkoli parlamentem, není možné ho z tohoto důvodu novelizovat. Společnost se samozřejmě od roku 622 - počátek islámu - hodně změnila, ale islámské právo ne. Řada právních vztahů vznikala postupně jako důsledek rozvoje společnosti. Proto bylo a je třeba právní úpravu adaptovat na rozvoj společenský vývoj. Zejména dnešní otevřená společnost klade nové nároky na míru a způsob regulace mezilidských vztahů. Může jít o dnešní uchopení rodiny, rovnost žen a mužů a podobně, abych uvedl některé příklady, ve kterých právo šaría ve společnosti našeho století neobstojí.

Islám bohužel nemá sjednocující instituci (církev), která by svými nástroji (koncil, synoda, shromáždění) mohla adaptovat náboženskou a právní praxi na vývoj společnosti. To je komparativní výhoda Katolické církve, církví křesťanských i pravoslavné církve. Tyto církve sice chrání své základní články víry. Adaptují ale náboženskou praxi na proměnu společnosti. Činí tak závazným způsobem. Každý může proto vědět, jaký je postoj té které církve k různým otázkám života. Můžeme vědět, co se slučuje nebo neslučuje s příslušným náboženstvím.

Tuto výhodu islám nemá. Názory různých islámských učenců – duchovních vůdců – jsou jen jejich názory. Obecná rigidita (neměnnost) islámského učení i praxe vedou k tomu, že i poctiví a upřímně věřící muslimové se nutně v našem světě západní civilizace dostávají do konfliktních situací. V sekulární Evropě, která si dnes - nevím proč - říká křesťanská, působí jiné náboženství, které lidi berou vážně, jako rušivý element. Rušivý element provokuje.