21. srpna 1968 jsme si připomněli 50. výročí od invaze vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. Přes politické nánosy dneška, které můžeme slyšet z různých úst či stran, také stále žádoucích osobních vzpomínek lidí a prožitků, dokumentů a odborných analýz si jako zástupce politického hnutí Občané městu, město občanům dovolím učinit poznámku: historické poděkování patří především OBČANOVI, každému, kdo v tomto nelehkém období pro naši zemi nemlčel a přijal účast v průběhu událostí roku 1968, a také po něm. Řečeno logikou "dialektiky", na níž dávno zapomněli ti, kteří dnes - bohužel - význam aktivity občanů z té doby jakkoli snižují - v žádném případě nešlo z pohledu hlavního proudu občanských aktivit ke kontrarevoluci, naopak. Šlo o to, jak v této zemi oživit "revoluční nadšení a aktivity" v podmínkách, v nichž si moc uzurpovala úzká skupina stranických a státních byrokratů opírajících se o represívní složky toho nejhrubšího zrna. Události r. 1968 ukázaly na neschopnost podstaty tehdejší KSČ k vnitřní proměně a aktivním společenským změnám tak, aby byly v souladu s potřebami a zájmy lidí. KSČ naopak projevila úpadek a postupný rozklad klasického mocenského subjektu držícího se u moci nikoliv ze zájmu a v zájmu lidí, ale na základě pragmatismu a převahy mocenských nástrojů, jež ovládala.

Mezinárodní kontext v žádném případě nesměřoval ke světové válce díky aktivitám občanům, podobných těm u nás v r. 1968, zaznamenal však v současné pojmologii "globální otřes" systémů kapitalismu a reálného socialismu v jejich nejkonzervativnější a nejreakčnější podobě, kterak se nakonec mohou ze své podstaty dohodnout a  shodnout na násilí proti vlastním občanů v různých částech světa, aby zachránily svou upadající národní a jí podporovanou nadnárodní podobu. Obavy z rozpadu a postupujícího rozkladu přiměly nakonec oba základní tábory železné opony - kapitalistický a socialistický - k určitým ústupkům. Výsledkem byly porážky lidových a občanských vystoupení v řadě zemí světa - rozvojových i vyspělých. 

Ozbrojená rozprava nad vlastními občany odsunula kolaps v části zemí reálného socialismu jen o dvě desetiletí, a to díky kolabujícím politicko-ekonomickým poměrům, v porovnání se zákonitostmi kapitalismu.