Zaujala mě a k zamyšlení přivedla výstižná poznámka na stránkách Britských listů - České elity vůči xenofobii mlčí. [1] Mj. se v ní píše:„Miloš Zeman hovořil velmi shovívavě o xenofobní iniciativě Islám v České republice nechceme vysokoškolského učitele Martina Konvičky. Shoduje se prý s ním v tom, že také islám v České republice nechce. Kam jsme to ale dospěli? Jde přece o uskupení extremistů a demagogů, jejichž příznivci hlásají na svých mítincích otevřeně nenávistná, až likvidační hesla. Prezident by to spíše měl odsoudit.“[2] Nejen Miloš Zeman ve funkci prezidenta České republiky se opakovaně jeví, jakoby podléhal nejen vysokým teplotám poslední doby, příp. stáří, ale i neduhům, které mohou čas od času trápit každého z nás. Jsou-li příčiny stavu chronické, pak tu mohou být i jistá rizika pro další vývoj. Zastává-li dotyčná osoba post hlavy státu, mohou podobné aspekty nabývat některých celospolečenských rizik.[3] Můžeme se proto logicky ptát: proč nejen prezident Zeman, a jistě nejen on – mezi podobně reagující patří politici, zákonodárci zleva doprava tvářícího se českého politického spektra - takto postupuje? Proč takto eskaluje situace v zemi, která je zmítaná neduhy sociálními, spory nepřizpůsobenými (někteří rozumějí především Romy), místy přímo „hororovými“ líčeními o řádění uprchlíků (bez rozlišení mezi pojmy migrant a uprchlík atd.[4]), o hysterických výzvách k mobilizaci našich občanů do zbraně apod. Napadá mě otázka: kdo přitom zachrání nás před sebou samými? To už od xenofobních, místy až fašizujících se bojovníků za „Čechy Čechům“ neuslyšíme. Oni přeci takto nepřemýšlejí, že! Možná už ani neudiví v této souvislosti rozkolísanost zástupců tzv. levice, ať už na úrovni jejích odborníků, europoslanců, jistě i vládních představitelů bojujících s kvótami, které jistě neřeší příčiny, měly by však být jistou formou tlaku právě na změny v sociální agendě zemí EU, jichž se konec konců stávající vlny běženců dotýkají nejvíce. A jsou tu dopady v podobě, co dál s lidmi z různých kultur, náboženství, se sociálními návyky, které se mohou od těch našich lišit, když se často účelově zapomíná, jak dosud žili a vlastně dokázali žít napříč kulturami právě v zemích EU. A co když se nestaneme do budoucna jen zemí tranzitní, ale cílovou? Bez výměny názorů, diskuzí odborných, změn v sociálních a bezpečnostních opatření, a konečně i v psychologii našich vlastních přístupů to jistě může skončit „šibenicemi“, které se jako svoboda projevů snad „eklují“ nejenom mě.

 Je-li však důvodem eskalované situace u nás jen to, že sám prezident nemá ujasněný postoj nejen v této problematice, tu a tam předhodí davům pověstný „chléb a hry“ a čeká, kdo „přežije“ a kdo nikoliv, jde o jakýsi pochybný způsob sociálního kontaktu s těmi, jehož část jej zvolila v přímé volbě. Přičemž se tu udržují velmi podivná spojenectví napříč politickým spektrem ústící v podobně populistické, často ale nebezpečné projevy, kterých se bez východisek a alternativ dalšího vývoje chápou ti, jimž třeba za rok končí poslanecký mandát a každý volič podobného ražení se hodí…? Ti další pro jistotu vyčkávají před svým sjezdem nebo až po svém zvolení.

Role hlavy státu v tomto smyslu se proto vůbec nejeví tím proklamovaným tmelícím a jednotícím článkem tolik potřebných změn v politickém, kulturním i sociální povědomí občanů země, jak i sám M. Zeman před i bezprostředně po volbě sliboval.