Platónův dokonalý stát měli vést moudří filosofové. Škoda jen, že řecký idealista neviděl, jak to dopadlo za vlády intelektuálů v Kremlu a co znamenala utopie v praxi.

Zato realista Aristotelés měl jasno, lidský svět dokonalý být nemůže (závisí totiž na ctnostech), společnost není firma, je různorodá, skládá se ze skupin odlišných zájmů i názorů a politika je neustálé hledání kompromisu. Každá strana prohrává, vítězí ale společnost. Jediné, co má smysl, je odstraňovat zjevné a prokázané nedostatky či zásadní institucionální omyly. Pokus vnucovat lidem předem dané schéma je nebezpečná utopie, která zhusta končí tragicky.

My ovšem máme v mediálním prostoru nemálo furiantů, kteří jsou ze skeptického národa velice nešťastni. Pro ně je kritériem pokroku přijetí eura, být v (pomyslném) rychlém integračním jádru EU a budovat společné evropské instituce. „Bohužel, této zemi chybí (tato) dlouhodobá politická vize a směr” (Tomáš Sedláček). Autor citátu se pozastavuje, že ve skepsi nad budováním nové Evropy nás předstihlo už jen Řecko. „A kdo to s Evropou myslí vážně a chce se společně s jinými národy zamýšlet, jak se sjednocovat v globálním světě, jak společně vést digitální revoluci, jak udělat Evropu bohatší a bezpečnější, ať se přidá do spolku zemí, které si chtějí navzájem pomáhat a radit se spolu.”