Ale to ještě není všechno. Opravdu fascinující je fakt, že podle těchto čísel by každý z nejbohatších 62 lidí světa měl pracovat 56,4 milion krát tvrději a chytřeji než průměrný člen chudší poloviny lidstva, což není možné. Pravdivé vysvětlení této neuvěřitelné polarizace bohatství a chudoby nám dává staré pořekadlo tvrdící, že peníze plodí peníze a chudoba plodí chudobu. A tento trend se za současného stavu bude pouze zhoršovat. Žijeme v době majetkového extrémismu.
Situace, kde pár jedinců vlastní bohatství, jehož velikost si ani neumíme představit za situace, kdy miliony lidí na světě hladoví, nemají přístřeší a zažívají strašná životní příkoří, má jasného jmenovatele. Nedostatečnou regulaci kapitálu.
Regulace na úrovni národních států již dlouho nestačí. Jelikož tento jev je následkem logiky současného globálního ekonomického systému (všichni víme, že trh sám o sobě má tendenci k nerovné distribuci bohatství), je zapotřebí s ním bojovat taktéž globálně – zavést globální regulaci. Přesně z tohoto důvodu sociální demokracie vždy byla internacionální, neboť věděla, že mezinárodní problémy se nevyřeší doma, ale pouze mezinárodní spoluprací.
Hromadění bohatství v rukou několika málo jedinců na jedné straně a současné hromadění bídy a mizérie milionů a miliard na straně druhé, které je vlastní současnému systému, se neděje jen na úkor nejchudších, ale na úkor celé společnosti. Chudí kvůli své nízké spotřebě nepodněcují ekonomický rozvoj a také nemohou plně rozvíjet svůj lidský potenciál, a to za dnešní situace, kdy kvalita každého člověka je čím dál tím více podmíněna kvalitou života každého druhého člověka. Proto je v zájmu všech lidí, aby se tyto podmínky zlepšily, protože tím se zlepší i jejich životní podmínky.
Hromadění bohatství však s sebou přináší také obrovské nebezpečí. Bohatství vytváří tlak na další koncentraci majetku, což má za následek monopolizaci trhu. Pokud poukazujeme na Andreje Babiše jako na nebezpečí pro demokracii kvůli jeho majetku zahrnující velká tuzemská média atd., tak je on v porovnání s našimi 62 nejbohatšími lidmi světa opravdovou maličkostí.
Nůžky nerovnosti se přitom rozevírají nejen mezi zeměmi, ale i mezi celými kontinenty. A čím se svět skrze proces globalizace propojuje, tím více souvisí vše se vším. Pokud chceme nalézt opravdového viníka imigrační krize, je to právě zvětšující se globální nerovnost. Vše ostatní jako války, náboženský fundamentalismus a některé další společenské patologické vlivy jsou důsledky této nerovnosti. Neřešme proto příznaky, ale nemoc samotnou.
Ačkoli si my v ČR můžeme říkat, že se nás tento problém tolik netýká, opak je pravdou. Pokud se proti zvětšující se nerovnosti nezakročí, logika systému povede k postupnému zhoršování tohoto jevu na globální úrovni. To povede jen k dalším konfliktům, vznikům a řádění nových extrémistických hnutí a zhoršování kvality života obyvatelstva na světě. Důsledky těchto jevů na nás musí dříve či později dolehnout a problém uprchlíků je toho jasným příkladem.
Pokud se týká kvality života, výsledky výzkumů týmu profesorů Richarda Wilkinsona a Kate Pickettové z University of York a mnoha dalších potvrzují, že společenská nerovnost negativně ovlivňuje střední délku života, míru výskytu psychických nemocí, postavení žen ve společnosti, délku pracovního dne, výskyt násilí a zločinnost, sociální mobilitu, kvalitu mezilidských vztahů jako je např. důvěra atd. Větší nerovnost tedy paradoxně neprospívá ani bohatým, zatímco větší rovnost prospívá všem a tudíž je ve veřejném zájmu.
Proto by se měla sociální demokracie zaměřit na společenskou nerovnost a bojovat s ní nikoli pouze na národní, ale mezinárodní úrovni a hledat v tomto boji spojence. V sázce není nic menšího, než osud lidské společnosti.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
