V segmentu školství je situace nejvážnější a hrozí faktické zhroucení. Odhodlání a chuť podpořit novou výstavbu bytů (zejména v Praze) může ve velmi krátké době kolaps dokonat. Z tohoto důvodu je nutné se bezodkladně problematikou zabývat, a to napříč jednotlivými resorty.

Problematika nedostatečné infrastruktury souvisí primárně s migrací. Demografické výkyvy v oblasti vzdělávání nejsou zdaleka tak ohrožující, jako dopady migrace obyvatelstva. Naopak s demografickým vývojem a stárnutím populace je třeba již nyní intenzivně pracovat v oblastech sociálních a zdravotnických služeb.

Od centrálního plánování k rušení škol

V druhé polovině minulého století vycházela výstavba občanské vybavenosti zcela z principu centrálního plánování. Dominovala výstavba panelových domů, kterých se postavilo od 50. let cca 80.000 a dodnes v nich žije přes 1,2 mil. obyvatel. Součástí sídlištní výstavby včetně rozsáhlých transformací území bylo budování občanské vybavenosti, a to nejenom té, kterou vnímáme jako základní, tedy školky, školy, komunikace, kulturní domy a zdravotní střediska, ale i typy objektů, které se dnes zcela nechávají na aktivitě soukromého sektoru (typicky obchod a služby).

Po společenských změnách vyvolaných revolucí v roce 1989 se fakticky rezignovalo na jakoukoliv systémovou finanční podporu potřebné infrastruktury související s výstavbou rodinných a bytových domů. Do značné míry to fakticky ani v prvních letech nebylo příliš potřeba. Veřejná infrastruktura (vyjma vodohospodářské) byla vcelku dostatečná a mnohdy se spíše tento majetek redukoval, transformoval nebo privatizoval. To platilo bohužel také pro školské budovy (zejména MŠ a ZŠ) a také bývalé jesle.

Nástup nové urbanizace

Na přelomu tisíciletí ovšem došlo k výraznému nástupu urbanizace a snad ještě větší míře suburbanizace. Již po necelých deseti letech je vidět kladné migrační saldo zejména v aglomeraci Praha a patrný je i zájem o brněnskou oblast.