Musím říct, že asi nejzásadnější informace, která tady v té rozpravě zazněla, je, prostřednictvím pana předsedajícího kolegyně a kolegové, vážená paní ministryně spravedlnosti, vážená vládo, že poslanec Marek Benda po třiceti letech poslanecké práce ve Sněmovně má strach, že nepozná lobbistu a splete si ho v tramvaji s voličem. Myslím si, že to je absolutně zásadní a to je potřeba si zapamatovat. A, paní ministryně spravedlnosti, to je opravdu hrozba. Takže tolik poznámka.

Vrátím se ke svému původně připravenému příspěvku. Zákon o lobbování, vážené kolegyně a kolegové, tak, jak byl předložen - ostatně jako většina zákonů, které se předkládají Poslanecké sněmovně - není dokonalý. Musím říct, že otázka toho, jak přistoupit k lobbování v České republice, v Parlamentu, k tomu, jak jsou nebo nejsou ovlivňovány zákony, se vede dlouhou dobu. Jenom já za svou profesní dráhu se účastním této debaty na různých fórech, v různých pozicích profesních a odborných, dvacet let.

Ať je to otázka mého působení za doktora Motejla v kanceláři ombudsmana, nebo v legislativě kanceláře Senátu, ve vedení náměstkyně pro legislativu a lidská práva, místopředsedkyně Legislativní rady vlády nebo dlouholeté odborné činnosti v odborných komisích Legislativní rady vlády.

Z tohoto pohledu, z toho odborného, profesionálního, hlediska právníka musím říct, že to není jednoduchá věc najít rozumná pravidla lobbování, která z nás neudělají otroky papírů a hlášení, ale skutečně budou vést k tomu, že veřejná debata o zákonech, o tom, jak mají být věci v naší zemi uspořádány, se vede veřejně, transparentně. Každý, kdo přichází s nějakým svým odborným názorem, má pro to své argumenty, ať se jedná například o zájmové skupiny všeho druhu, co si dokážete představit, ale že tyto zájmové skupiny mají odvahu se k této své činnosti a lobbování zcela veřejně přihlásit, mají silné argumenty, které nemusí skrývat před veřejností, naopak mají zájem je zveřejnit.