Ostatně zrovna v době, kdy už se kulatý stůl chystal se objevila celá série děsivých reportáží ze škol i z jejich okolí. A znovu v podstatě žádná skutečná, faktická reakce.

Mezi skutečné reakce nepočítám několik vystoupení politiků s přiměřeně zachmuřeným výrazem, kteří pronesou něco jako „musíme reagovat rázně“ nebo „šikana nemá na našich školách místo“. Snad nepořádáme mistrovství světa v pronášení banalit.

Data z posledního výzkumu společnosti SCIO: 15 procent dětí je nebo bylo obětí šikany. Pět procent dětí se každý den potkává přímo s fyzickým násilím na sobě nebo na spolužácích, 20 procent dětí je svědkem šikany v podstatě každodenně, dalších 25 procent takovou situaci zažívá „běžně“. Polovina dětí neví, na koho se v případě šikany obrátit, co hůře a to je skutečně strašné – neví to třetina učitelů.

Jaká ještě chceme čísla, abychom si konečně řekli, že tohle je velký problém? Že to je problém skutečný, soustavný a že podkopává důvěru celých generací dětí ve všechno, co nazýváme naším společenským uspořádáním.

Jako mámě se mi ježí vlasy hrůzou na hlavě a měli bychom v tom být velkými spojenci učitelek a učitelů i dalších profíků ve škole, aby se našim dětem nic takového nestalo. Měli bychom je pěkně hlasitě podpořit v tom, co jim k odhalování a postihování šikany může chybět.