V posledních dnes se často, vinou ne zcela šťastných, populistických návrhů premiéra, vedle sebe objevuje srovnání Karel Gott a Václav Havel. Každé srovnání je velmi zavádějící a vždy nespravedlivé. Já oba tyto muže pochopitelně znal z televize (déle samozřejmě Karla Gotta) a z debat mých rodičů s přáteli, kterým jsem jako student gymnázia naslouchal (to zase více Václava Havla). V roce 1989 se postupně dostal na obrazovky pan prezident Havel. A já jsem začal jako mladý lékař a vědec cestovat do USA a Japonska, kde jméno Václav Havel otevíralo dveře, a já jsem získal řadu nespravedlivých výhod, jelikož jsem byl, na rozdíl od kolegů z Maďarska, Polska a další postkomunistických zemí, „ten od Havla“. Bylo to neskutečně příjemné a po té dlouhé době totality bohužel ne dost dlouhé období, kdy stačilo říct na stáži v cizině kolegům lékařům, že jsme z Česka a na otázku, jestli znám Havla odpovědět? „Of course“ (protože jsem ho z televize znal) a hned nastalo plácání po zádech.

Nikdy by mě nenapadlo, že se s prezidentem Havlem osobně potkám a budu mít příležitost s ním mluvit a on mě bude poslouchat a odpovídat. A nikdy by mě nenapadlo, že se se Zlatým slavíkem Karlem Gottem osobně potkám a budu mít příležitost s ním mluvit a on mě bude poslouchat a odpovídat.

Obě ta setkání trvala jen pár hodin, obě byla v rámci kongresů. Jedno v Čechách, jedno na Slovensku. S panem prezidentem to bylo u stolu, u večeře, v malém okruhu kolegů, se Zlatým slavíkem ve třech na vyjížďce na saních a pak na obědě. A obě setkání měla cosi společného. V té době jsem již byl na odborném vrcholu, chodili za mnou různí kolegové, představovali se mi a já pro ně byl pan profesor.