Ve své naivně zjednodušené a skoro až absurdní představě o řízení státu a společnosti obhajoval systém tzv. „nepolitické politiky“. Bohužel však v jeho subjektivním pojetí občanské participace, která je ve své standardní formě v etablovaných demokraciích zcela běžná a dokonce potřebná, dominoval, zbytněl a následně až obludně metastázoval klientelismus, dnes shledávaný jako všudypřítomný a velice bolestně léčitelný.

Kdybychom však chtěli aktuální stav společnosti lépe pochopit, museli bychom odhlédnout k  samotným kořenům tohoto, hodnoty spravedlnosti devalvujícího, sektářství. Z úzké „kavárenské party“ kolem Václava Havla, s centrálou na Hrádečku, byla účelově vytvořena extenzivní skupina Charta 77. Pouze však její hlavní konstruktéři věděli, že za archem obecně akceptovatelného textu se ve skutečnosti skrýval individuální chtíč po majetku a moci, obratně zaobalený v přiživované touze národa po akceptaci „lidských práv“. A skutečně! Po „listopadových událostech“, prokazatelně rozpohybovaných jako převod k reformám socialismu, demokratickým volbám, stranické pluralitě či otevření hranic, ale nikoliv v koncepčním směru k nehumánnímu kapitalismu, začali „Havlovi kádrově čistí lidé“ rychlostí blesku obsazovat snadno dobyté, spíše ale předané, posty. Nikdo z nich v tento čas ani na chvilku nepomyslel na Havlův prezidentský slib věrnosti socialismu, na „proslavený“ projev o nezdražování, o komunistickém strašáku nezaměstnaností, oboustranném rozpuštění vojenských paktů a jiné „perly“. Ostatně divím se, že tento projev nebyl, v rámci deklarované „objektivity“, také vydán na CD a distribuován stejně, jako se to odehrálo s vystoupením Milouše Jakeše v Červeném Hrádku v Plzni. V Havlově případě, se však nejednalo o stranický aktiv v příměstském kulturním domě, ale o úmyslné a záludné lži vyjevené jako poselství důvěřivému a slibem konzumu dočasně omámenému národu.