Osobně jsem přesvědčen, že  právo držet a nosit zbraň  patří k jednomu ze základních práv svobodného občana ve svobodném státě. Proto jsem se pokusil velice stručně shrnout známá fakta o tom, jak probíhal vývoj tohoto práva na našem území od roku 1852. V podstatě lze nalézt střídání přístupů liberálních a naopak restriktivních,  zvláště v dobách totalitních systémů, pro které ozbrojený občan představoval riziko.

Nicméně popořadě

Za Rakouska-Uherska byla právní úprava dána „Císařským patentem č. 223 ze dne 24. října 1852“, který se pak stal součástí  právního řádu První republiky a, mimo období okupace, platil vlastně až do roku 1949. V principu šlo o liberální předpis, který sice definoval a omezoval „zakázané zbraně“, ale povoloval např. držení zbraně bez jakýchkoliv omezení, s vyjímkou jejich počtu. Pro nošení zbraně bylo podmínkou získání zbrojního pasu, který se uděloval na základě posouzení „nezávadnosti“ žadatele. Okruh osob, které směly nosit zbraň bez povolení, byl přitom poměrně široký.

Nikoho jistě nepřekvapí, že za  Protektorátu, jehož formální autonomie byla omezena ustanovením,  že „vykonává svá výsostná práva, náležející mu v rámci protektorátu, ve shodě s politickými, vojenskými a hospodářskými potřebami Říše“,  bylo držení a nošení zbraní prakticky zakázáno a přísně trestáno.

Obdobně bylo k této problematice přistupováno po roce 1949, dle zákona č. 162/1949 Sb.  Formálně bylo sice právo držení a nošení zbraně zachováno, státní orgány byly nicméně instruovány, komu ho lze povolit a komu ne.  Např. v roce 1962 byla k tomuto účelu vydána tajná směrnice Ministerstva vnitra. Udělení povolení bylo zcela na libovůli SNB.