Klíčovými tématy summitu byly vztahy s Ruskem, mocenský vzestup Číny, investice spojenců do obrany a boj proti terorismu. Na okraj schůzky se lídři Británie, Francie, Německa a Turecka shodli na společném postupu k řešení situace v Sýrii, kterou Turecko paradoxně napadlo.

Očekával jsem jiný scénář. Turecko flagrantně porušilo článek zakládající smlouvy NATO (čl. 1. Washingtonské smlouvy) tím, že jako členský stát napadlo Sýrii. Přitom NATO má být nástrojem společné kolektivní obrany v případě napadení jednoho svého státu. Tedy obrana a nikoliv agrese. Turecko si klade nároky na rozsáhlé oblasti Středozemního moře na úkor Kypru a Řecka a nakupuje protiletadlové zbraňové systémy S-400 od Ruské federace. Ze svého požadavku na nesouhlas s plánem na obranu Pobaltí, pokud spojenci neoznačí jejich kurdské protivníky za teroristy, nakonec Turecko ustoupilo (zřejmě za nějaký ústupek).

Americký prezident Donald Trump si stěžuje, že ostatní platí na společnou obranu málo, a chce snížit svůj příspěvek do NATO. Francouzský prezident Emmanuel Macron zapochyboval o platnosti amerických závazků a mluví o „mozkové smrti“ aliance, které chybí mj. děla a náboje. Místo diskusí o vyloučení Turecka z aliance, změně strategie a konečně přiznání debaklu operací v Afghánistánu, debatě o změně zakládající Washingtonské smlouvy z roku 1949 a vizích do budoucnosti, vznikla na summitu skupina, která navrhla lepší politickou koordinaci.