Přestože už dva roky poté na mapě světa ani jeden z těchto států nebyl, jejich jednání se nesmazatelně zapsalo do dějin česko-ruských vztahů. Ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Eduard Ševardnadze totiž ten den podepsali dohodu o odchodu sovětských vojsk z území Československa do poloviny roku 1991. Naše země opět získala svou suverenitu, o níž přišla po komunistickém puči v roce 1948 a sovětské okupaci v roce 1968.
Havlova cesta do Moskvy, které jsem se jako jeho poradce účastnil, měla svou symboliku. Prezident se těsně předtím vrátil z USA, kde se setkal s prezidentem Bushem a promluvil v Kongresu, a z Prahy odlétal na východ 25. února přímo ze shromáždění na Staroměstském náměstí, kde si Češi připomínali onen puč v roce 1948. Na palubě vládního iljušinu vládla z náročného cestování únava, ale Havel si odpočinek nedopřál. Vytáhl papír a fixku a jal se psát krátký text deklarace, která měla založit budoucí vztahy mezi Prahou a Moskvou na přátelských, ale rovnoprávných a suverénních vztazích. Cíl popsal jasně: jde o to, aby Kreml popřel tzv. Brežněvovu doktrínu o omezené suverenitě států střední a východní Evropy a ruském „právu“ zasahovat do jejich vnitřních záležitostí.
V Moskvě na nás čekal nově jmenovaný československý velvyslanec Rudolf Slánský. Jeho příběh byl pro naše vztahy víc než ilustrativní. Slánský s otcem a jeho rodinou pobýval za 2. světové války v Moskvě, kde byla za záhadných, dodnes nevysvětlených okolností, unesena jeho malá sestra. V roce 1952 pak byl jeho otec – jako druhý muž v tehdejším komunistickém vedení – odsouzen ve vykonstruovaném procesu a popraven. Nedělali jsme si proto žádné iluze: velvyslanec i my, členové Havlovy delegace, jsme byli skeptičtí k možnostem podepsat deklaraci, připravenou bez konzultací a improvizovaně v letadle.
Jednání v Kremlu bylo zpočátku opatrné. Havel s Gorbačovem se neznali – nepočítáme-li Havlovu vzpomínku na to, jak v dubnu 1987 venčil v Praze svého psa a před Národním divadlem náhodou spatřil sovětského prezidenta nastupovat do kolony aut. Byl tehdy v komunistickém Československu na oficiální návštěvě, s níž se mezi českou veřejností pojilo velké očekávání, ale která díky zkostnatělému vedení československých komunistů ledy neprolomila. Nyní ale v Kremlu ledy roztály. Havel nepožadoval revanš a zajímala ho budoucnost. Gorbačov po krátké pauze s textem deklarace souhlasil stejně jako s dohodou o odsunu vojsk.
Atmosféra mezi oběma politiky se uvolnila a Havlovi umožnila přejít do finále. Z tašky vytáhl dýmku míru, kterou dostal několik dní předtím od amerických Indiánů, a předal ji jako dárek Michailu Sergejevičovi s doporučením, aby ji během příštího summitu s prezidentem Bushem vykouřili na znamení světového míru. Konsternovaný Gorbačov se omezil na strohou odpověď: „Já nekouřím.“ Havel po chvilce zaváhání replikoval: „Nevadí. Já kouřím. Nemáte tu popelník?“
Pravda, smysl pro humor Gorbačov neměl. Ale svou otevřeností a respektem k právu druhých si získal naši úctu. Vedle Reagana, Thatcherové, polské Solidarity, české Charty 77 a dalších se zasloužil o to, že se do střední a východní Evropy vrátila svoboda a demokracie. Československo sice neexistuje, ale Češi a Slováci nemají důvod mluvit o „největší geopolitické tragédii v dějinách“. S obavami však hledí na východ, když vidí, jak je duch otevřenosti, tolerance a spolupráce vytlačován Putinovou asertivní politikou síly, arogance a územních nároků.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pravybreh.cz
