Přesto je ale dnes možné, že v tomto státě jsou v jednom a tom samém městě obvyklé měsíční náklady na bydlení v městském bytě 7 tisíc korun a v blízké ubytovně ve stejném městě je to více než dvojnásobek. Přirozeně se objevuje otázka, jak je možné, že stát je ochoten a schopen bez mrknutí oka vyplácet příspěvek na bydlení případně i doplatek na bydlení v této mnohem větší výši než jsou obvyklé náklady na bydlení a předávat tak peníze nás všech vykutáleným pronajímatelům?

I proto jsme v Senátu v březnu 2017 podpořili novelu zákona o hmotné nouzi, který posílil vliv obcí na přidělování doplatku na bydlení a umožňuje alespoň částečně obcím bránit plýtvání, ke kterému dochází při vyplácení této sociální dávky. Zároveň novela umožňuje obcím žádat o vydání opatření obecné povahy, jejichž vydání může zabránit vzniku oblastí se zvýšeným výskytem nežádoucích jevů. Vydání opatření zabrání totiž dalšímu stěhování lidí, kteří dlouhodobě těží ze sociálního systému nebo jsou naopak nájemci bezohledně vykořisťování, do již dnes takto zatížených oblastí.

Je mi samozřejmě jasné, že problém spravedlivého vyplácení sociálních dávek a jejich efektivní využití je problém mnohem složitější. Přesto nebo právě proto jsem přesvědčen, že stát není a nebude schopen se tohoto úkolu bez spolupráce s obcemi úspěšně zhostit. Senátem přijatá změna zákona o hmotné nouzi je k tomu alespoň prvním malým krokem.