Ministerstvo chce být papežštější než papež, když do návrhu zahrnuje taková ustanovení, která od nás vůbec nejsou vyžadována a která významně rozšíří byrokracii. Jedná se například o problém stanovení rozsahu staveb, které budou muset být zahrnuty do procesu posouzení podle zákona o EIA. Jedná se například o všechny průmyslové zóny, aniž by byla brána v potaz jejich rozloha. Dalším příkladem jsou parkoviště, ale také nákupní centra, ta se mají podrobit posuzování vlivů staveb na životní prostředí od zastavěné plochy 3 000 metrů čtverečních. Otázkou zůstává, proč se předkladatelé novely neinspirovali například v Rakousku. Zde se úprava dotýká pouze staveb o 150 000 metrech čtverečních, 1 500 parkovacích míst. Evropská komise přitom žádné konkrétní hodnoty nepředepisuje, naopak říká, že si členské státy mají nastavit tyto hodnoty samy. My si je ovšem nastavujeme přísněji, než je nutné.

Dalším velkým problémem navrhované úpravy je ustanovení, že žaloba, kterou může podat takzvaná dotčená veřejnost, má odkladný účinek. Tím se významně prodlouží a také prodraží schvalovací proces staveb.

Samostatnou kapitolou je účast veřejnosti v procesu EIA. Novela dělí neziskové organizace na dva typy: nevládní organizace zabývající se ochranou životního prostředí alespoň tři roky a organizace vzniklé k projektu samému, které musejí získat 200 podpisů. První skupina organizací bude smět téměř všechno. Je to jednoznačný ústupek ekologickým aktivistům. Ti získají exkluzivní a privilegované postavení, aniž by museli přesvědčit veřejnost, občany v daném místě, že skutečně zastupují jejich zájmy. Budou moci zablokovat téměř jakýkoliv záměr, aniž by vzali v úvahu názory a potřeby místních obyvatel.