Tomu také odpovídala všechna vystoupení. Byla optimistická, grafy znázorňující rozvoj obnovitelných zdrojů stoupaly strmě vzhůru. Připadal jsem si jako v dobách reálného socialismu, dobách povinného optimismu, plnění závazků za každou cenu a neutuchajícího růstu, který byl ovšem jen na papíře.

Ve svém vystoupení jsem si dovolil kritizovat německé rozhodnutí vzdát se jádra a svěřit budoucnost energetiky větru a Slunci, tedy živlům, které se nevyznačují stabilitou. Obrazně řečeno, když to fouká hodně, zahltí přebytek energie rozvodné sítě, včetně těch našich, když to fouká málo, musí se energie vyrobit jinde. To jinde znamená v tepelných elektrárnách na ruský plyn, což ovšem zvyšuje závislost Německa na dalším nejistém živlu, tedy Rusku. Po skončení oficiálního programu mi mnozí účastníci dávali za pravdu. Přiznám se, že mne to příliš nepotěšilo, spíše to zvýšilo mé obavy.

Dalo by se říci, ať si Němci dělají, co chtějí, každý je svého štěstí strůjcem. Ale tato absurdní energetická politika není jen politikou německou, je to věc celé Evropské unie. Extrémně vysoký podíl obnovitelných zdrojů v energetické soustavě EU ji destabilizuje nejen ekonomicky, vinou obrovských dotací na obnovitelné zdroje jsou ceny elektřiny vymknuté z kloubů, ale i technicky. Stačí, že se blíží zatmění Slunce, tedy jev, o kterém je již dávno známo, že nastane, a Evropa se ocitá v reálných obavách z blackoutu. Na solární panely v Německu to zkrátka na chvíli přestane svítit, no a co. Smích ale tuhne na rtech, německá chyba se může šeredně vymstít.