Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, když jsem tady minulý týden bojoval za to, aby projednání senátního návrhu zákona o Národním parku Šumava bylo do našeho programu umístěno na nějaký pevný čas, tak jsem si byl dobře vědom, co to bude znamenat. Věděl jsem dobře, jaká diskuse se tady rozehraje. Možná jsem překvapený tím, jak někteří z nás podlehli kampani a propagandě ekologických aktivistů, která se k nám dostává prostřednictvím opravdu fyzických občanů, kteří nám v dobré víře píšou své maily. Ovšem jejich názor je jednoznačně názorem ekologického aktivismu.

Myslím, že, ať to dneska dopadne, jak chce, projednání zákona je podle mne nutné a myslím si, že máme povinnost se s ním vypořádat, a to vypořádat se nějakým jasným rozhodnutím, ať už Senátu jako předkladatele zákona, tak také občanů Šumavy, představitelů šumavské samosprávy, lidí, kteří mají Šumavu opravdu rádi a kteří možná nejsou schopni tak jednoznačných vystoupení, jaká každý den dostáváme ve svých mailech. Ať už se to konečně rozhodne. Možná bych se nejprve pokusil vrátit k samotným počátkům, nebojte se, nikoliv počátkům světa nebo počátkům Šumavy jako pohoří, ale k počátkům vzniku Národního parku Šumava.

Myslím, že Národní park Šumava je produktem doby, ve které vznikl. Jeho území bylo po staletí obýváno lidmi a také bylo významně lidmi formováno. Odsun původního německého obyvatelstva a 40 let uzavření jádrové části Šumavy za železnou oponou v době komunismu významně ovlivnilo přístup k tomuto území v prvních letech po sametové revoluci. Tehdy se vláda a také ochránci přírody a obyčejní milovníci této naší krásné části republiky rozhodli ochránit ji vyhlášením národního parku na celém území Šumavy. A dobře vím od svých přátel, kteří tehdy u toho byli, kteří byli tehdy těmi, kteří spolurozhodovali o zřízení národního parku, že jejich cílem bylo po čase, až se vyřeší možná důležitější problémy naší republiky, které tehdy byly na pořadu dne, se k Šumavě vrátit a o rozloze a povaze ochrany v Národním parku Šumavě nakonec definitivně rozhodnout.

Já si myslím, že nejvýznamnějším faktem, který Šumavu přivedl k dnešnímu stavu, je to, že k tomuto návratu nikdy nedošlo. Tématu Šumavy a její ochrany se zmocnili, uchopili jej ekologičtí aktivisté, jejich vliv postupně sílil, jak v naší společnosti sílily vše a každého ochraňující a zároveň také ale menšinové názory. Zakrátko už nikoho z politiků nenapadlo, aby se k tématu rozvoje Národního parku Šumava vracel a nějak měnil stupeň jeho ochrany. Tak se Správa národního parku řízená ministerstvem stala velmi silnou institucí, která sama stanovuje způsob ochrany přírody, sama sobě v něm povoluje výjimky, sama rozhoduje ve správním řízení o stížnostech obyvatel na svou činnost a také v neposlední řadě na Šumavě hospodaří a přitom utrácí obrovské státní dotace. Tito šumavští hospodáři samozřejmě podporovaní ekologickými aktivisty se nechtějí svého vlivu jen tak vzdát. Mají v tom velkou oporu, a měli také v minulosti, v mnoha ministrech životního prostředí. Tady bych chtěl zmínit zejména ministra Martina Bursíka, který pod politickým krytím tehdejší vládní koalice mohl započít s přeměnou Šumavy na divočinu. Na Šumavě se tak naplno rozběhl experiment, který podle mého názoru nemá v Evropě žádné obdoby.

Naskýtají se ale dvě otázky. 1. Jedná se vůbec o experiment? Neexistuje někde ve světě podobná situace, která již probíhá patřičně dlouhou dobu a na území, které má odpovídající velikost, aby na něm bylo možné aplikovat náš problém, které trvá odpovídající dlouhou dobu, kde území původně obývané lidmi, po staletí, bylo podrobeno této změně, tomuto návratu k jakési původní situace? A odpovídám, že nikoliv. Takové území nikde na světě není. Čili to je podle mého názoru důkaz, že se jedná o experiment, že Šumava je tedy tou laboratoří, o které mluvil pan kolega poslanec František Laudát.