Dalo by se říci, že tato akce by mohla být bohulibá a záslužná. Jestliže někdo pije přes příliš a nedokáže si pití na určitou dobu dlouhodobě odepřít, patrně si zadělává na velký problém. Suchý únor může být pro člověka, který se k ní přidá, užitečným impulsem, jak se nad sebou zamyslet a své pití řešit dříve, než bude pozdě. Je to zkouška osobního rozměru, s osobními důsledky, bez ohledu na to, zda v ní člověk uspěje nebo zda měsíční dobrovolný zákaz pití poruší.

Skvělá akce by to být mohla – kdyby se jí však, jak už tomu obyčejně bývá, nechytli mravokárci a co hůř, také politici. Nebo, a to je nejhorší kombinace, mravokárci a politici v jedné osobě – jako například ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, který na sociálních sítích vyzval k zapojení se do Suchého února a nezapomněl zdůraznit, kolik peněz musí stát každoročně vynaložit na řešení následků nemírného pití. Jestliže je v původním záměru Suchý únor akce osobního významu, pan ministr a jemu podobní jí přisuzuje rozměr společenský, jakousi společenskou odpovědnosti, přesahující záměry a cíle obyčejného jednotlivce.

Neexistuje nic jako společenská odpovědnost, jíž neustále šermují ti, kteří se snaží řídit společnost, někdy zákazy a příkazy, jindy pozitivní či negativní motivací, ať už jde o cigarety v hospodách, pivo mezi vodáky nebo cyklisty, nebo o tučná jídla či cukr. Státní, centrálně řízené zdravotnictví samozřejmě řeší léčbu nemocí způsobených kouřením nebo nezdravým jídlem, a systém to stojí obrovské peníze – to vše je však důsledkem nikoliv toho, že lidé příliš kouří nebo pijí (Co je to vlastně v tomto kontextu „příliš“? A kolik by bylo akorát?), ale plyne to ze samotné podstaty kolektivistického centrálního plánování. Stejně jako jsme schopni ukázat na jakémkoliv jiném odvětví, že centrální plánování vede k neefektivitě, ke zničení cen, nedostatečné nabídce nebo poklesu kvality, příliš pomalému technologickému rozvoji (nebo k pestrému mixu toho všeho), platí to nepochybně i pro ty oblasti, která si dnes násilně usurpuje stát: školství, energetika, doprava, i zdravotnictví. A všechny tyto efekty jsou přímo úměrné míře státních zásahů.