Jaký smysl má chodit s hlavou v oblacích a uvažovat o myšlenkových zásadách, když obecní úřady stojí před problémem, jak opravit rozbitý chodník, zajistit dostatek míst ve školkách nebo zřídit dostatek parkovacích míst?
Jak se prakticky projevuje absence idejí v politice vidíme každý den. Ideová prázdnota politiků na nejvyšších úrovních – ve vládě nebo v parlamentu – je skutečnou příčinou všeobecného znechucení z politiky, která u nás již velice dlouho panuje.
Ve skutečnosti neexistuje nic jako skutečná myšlenková prázdnota – i ten, kdo sveřepě tvrdí, že neuznává abstraktní principy a ideologie je pro něj sprostým slovem, zastává nějaké myšlenkové schéma: odmítá integrovat to, co o realitě kolem sebe poznal, do širších abstrakcí; spatřuje pouze jednotlivé, nikam nezařazené jevy, posuzuje okolní svět na základě okamžiku.
Myšlenky mají své nevyhnutelné následky – a pokud odmítneme uznávat jasné a nepřekročitelné principy, smrskne se politika na absurdní drama, v němž nejsme schopni rozpoznat jednotlivé aktéry a jejich role. Občané, již jsou v tomto představení nedobrovolnými diváky, vidí shluk nesouvisejících proklamací, vzájemně si odporujících stanovisek, lhaní, uhýbání, překrucování, bezradnosti, a pouze jako červená nit se celým představením táhne boj o to, kdo bude hýbat onou pověstnou viditelnou rukou státu, jejíž tlak pociťujeme stále silněji a tíživěji.
Platí-li, že obec by měla být jakousi líhní, z níž by postupně měli vzejít ti nejlepší, kteří se propracují do vyšších pater politiky, potom lze tvrdit, že panuje-li v komunální politice mínění, že o ideje zde nejde, není divu, jakého myšlenkového marasmu jsme svědky na vrcholných úrovních.
Rozdělení na pravici a levici z naší vrcholné politiky na první pohled zmizelo (doufejme, že ne navždy). Na místní úrovni pak panuje přesvědčení, že obec se má v první řadě starat. Na to, jakým směrem se ubírá celá Česká republika, jak vypadají statistická čísla o zaměstnanosti nebo domácím produktu, nebo jak je nastavena hospodářská politika, která nás dnes a denně ovlivňuje, mají obce pramalý vliv. Karty jsou již rozdány, peníze rozděleny, a obec může jen pasivně přijmout to, co se upeklo nahoře. Obec přerozděluje a má tedy zákonitý sklon chovat se pečovatelsky – od čehož je už jen krůček k tomu, aby začala jednat arogantně, řídit občany a diktovat jim – stejně jako to dělá elitářská levice na vládní a parlamentní úrovni.
O pravicových, a vlastně o jakýchkoliv ideových principech v komunální politice se tedy příliš nemluví, protože se již dopředu počítá s tím, že na obecní politiku se žádné pravicové principy aplikovat nedají.
Dělení na pravici a levici, stejně jako funguje ve vrcholové politice, třebaže renomované autority tvrdí, že takové rozlišování je již dávno pasé, lze však vysledovat i na nižších úrovních. Zatímco vládní levice zvyšuje daně, uvaluje regulace na to či ono, vynucuje si stále více obtěžující kontrolu nad našimi životy, zadlužuje státní rozpočet, a chová se diktátorsky a povýšeně, potom obecní levice zvyšuje poplatky, vydává obecní nařízení, závazné vyhlášky, zatěžuje obecní pokladnu dluhem, a k tomu všemu se vůči občanům chová diktátorsky a povýšeně. Pravice by se měla chovat zcela jinak – na všech úrovních politiky.
Zvyšuje-li městský úřad majitelům restaurací několikrát během několika let nečekaně poplatky za zřizování zahrádek, nařizuje-li barům pod záminkou zajištění pořádku v ulicích povinnou zavírací dobu, využívá-li městskou policii jako prostředek naplňování městské pokladny, nebo stanoví-li si dokonce pro odbory městského úřadu (živnostenský, životní prostředí…) plán pokut, je to ve všech případech arogantní, obtěžující, regulační a tedy levicový přístup.
A jestliže jsme si zvykli na regulacemi posedlou levici (třebaže často skrytou za masku “rozumného a věcného” povznesení nad jakoukoliv ideologií) na úrovni obce, tedy tam, kde je nám nejviditelněji na očích a můžeme ji ovlivňovat, nejen proto, že jako občané máme právo účastnit se zasedání svého zastupitelstva, ale i proto, že své zastupitele a radní máme možnost potkat přímo na ulici a jsou vlastně našimi sousedy, není divu, že vlastně nikomu nevadí regulační elitáři na vysokých postech, odkud nám pak škodí daleko citelněji, než “pouhým” zvyšováním místních poplatků, šikanujícími místními vyhláškami, nebo zpackanou koncepcí obecní či městské policie.
Bez idejí se politika omezí jen na bezohledné uplatňování moci, na prázdné fráze a laciná gesta, na populismus a podbízení se, a na korupci všech, kteří s ní přijdou do styku – od politika samotného až k občanům. Přejeme-li si změnu v nejvyšších patrech politiky, nahradit aroganci moci respektem k individuálním právům, iracionální rozhazovačnost šetrností a bezmyšlenkový pragmatismus pevnými zásadami, musí se toho mnohé změnit na všech úrovních. Říjnové komunální volby jsou k tomu dobrou příležitostí.
Luboš Zálom,
předseda středočeských Svobodných a kandidát do zastupitelstva v Berouně
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
