Stálo by za to připomenout základní fakta. Petr Nečas byl slabý premiér, který nedokázal vládnout opravdu politicky. Nedokázal argumentovat a přesvědčovat. Právě proto, že byl slabý premiér, převzal osvědčenou Topolánkovu metodu: Tam, kde mi hlasy chybí, koupím si je.

Kolikrát to vypadalo, že se blíží jeho neodvratný pád – až dosud vždy přežil. Ale za jakou cenu – že jako král Lear všechno rozprodal. Každému rebelovi se dá něco nabídnout. Právě na to měl paní Nagyovou. Argumenty a politická debata jdou stranou. Prostě se udělá „deal“, jak on sám říká. Ve svém vystoupení to přece vysvětlil: Takto se dělá politika - je to nepřetržitá řada obchodů. Takto se naučil vládnout za pomoci chobotnice – nepotistické sítě, do které je třeba zahrnout všechny, i ty, kteří se vzpírají nebo systém ohrožují. Nakonec většina to rychle pochopí a naučí se v systému chodit. Dokonce i generálové tajných služeb poslouchají, protože vědí, že kdo neposlouchá, tak ze systému vypadne.

Stejný příběh představují církevní restituce. Hlasování o nich se ve Sněmovně ze dvou schůzí odložilo a vše se posunovalo tak dlouho, až poslanci Tluchoř, Fuksa a Šnajdr, kteří deklarovali nesouhlas se zákonem o vyrovnání s církvemi, složili mandáty a byli „odměněni“. Prostě poslanci, kteří byli k ničemu, se nahradili těmi poslušně hlasujícími a rebelové se přiměřeně odškodnili. Stejně tak podepsal Nečas novoroční amnestii prezidenta republiky. Petra Nečase viditelně nezajímalo, kolik hospodářských zločinů bude omilostněno. I podpis amnestie byl nějaký „politický deal“ s Václavem Klausem. Deal, který potřeboval on a který potřeboval i Klaus. Tak se raději ani nezajímal, jaké důsledky bude amnestie mít. Dokonce ani vládu s rozsahem amnestie raději neseznámil.