Jenomže jaká je realita? Skloubit vědeckou činnost a mateřství je dosud v Česku velkým problémem a nezřídka prakticky nemožné, protože na záležitosti týkající se mateřství není v české vědě brán vůbec žádný ohled. Jako příklad nám může posloužit požadavek absolvovat nepřetržitou půlroční zahraniční stáž, která je podmínkou pro účast v soutěži o juniorské granty Grantové agentury ČR, což zcela pochopitelně diskvalifikuje vědkyně-matky, jejichž možnost vyjet dlouhodobě do zahraničí je díky péči o děti a rodinným povinnostem výrazně omezena.

Ženy to ve vědě nemají vůbec lehké. Překážek, kterým musí čelit, je bezpočet. Často se potýkají s předsudky v hodnocení své vědecké práce a nelze se divit, že se tím snižuje jejich motivace vstupovat do silně konkurenčního prostředí, kde dominují muži. Česká věda tak přichází o své nadějné kádry. Právě proto, že ženy mají své specifické potřeby, si zaslouží, aby se jim zlepšily podmínky pro vykonávání jejich činnosti. Vydělají na tom všichni, resp. všechny a nejvíce samotná česká věda.

Feministky skutečné problémy žen asi nezajímají

A co na to bojovnice, které se jinak s tak obrovskou vervou perou za práva žen a při jakékoli příležitosti upozorňují na to, jak jsou utlačovány ze strany „zlých“ mužů? Proč tuto problematiku opakovaně v českých médiích neotvírají? Dokážou vést debaty o tom, zda je nějaké slovo dostatečně genderově korektní a některé zachází až do takových krajností, že prohlašují film „Jak vytrhnout velrybě stoličku“ za sexistický a dožadují se toho, aby se místo slova seminář užívalo „ovulář.“