Vážený pane hejtmane, dámy a pánové,

prezident obvykle při návštěvě každého kraje pronese památnou větu: „Jsem rád, že jsem v kraji x.“ A ta věta může být pokrytecká, pokud není náležitě zdůvodněná. Chtěl bych Vám říci, protože pokládám za smysl našeho setkání především diskuzi a nikoli dlouhý úvodní projev, proč jsem rád v Libereckém kraji.

Začnu, když dovolíte, trochu zdaleka. Měl jsem přítele profesora Pavla Hrubého, který byl začátkem padesátých let v procesu s tzv. trockistickou radou odsouzen na doživotí. Nakonec byl v komunistickém vězení zhruba čtrnáct let, z toho čtyři roky na samotce, což by u člověka s velmi silnou psychikou destruovalo. Když vyšel z vězení, tak byl rehabilitován, stal se profesorem na Vysoké škole ekonomické a já jsem se k němu dostal jako tzv. „pomvěds“, neboli pomocná vědecká síla. Spřátelili jsme se a já jsem veškeré letní i zimní dovolené trávil spolu s ním v Libereckém kraji. Takže znám cestu od Liberce na Královku, do Hrabětic, kde měl profesor Hrubý chalupu. Podnikl jsem nespočet lyžařských i pěších výletů, ať už do Josefova Dolu, kde se tehdy budovala přehrada, na Kristiánov, kde jsme vzpomínali na starou sklárnu, na Smědavu, na Jizerku. Přiznávám, že jsem nikdy neběžel Jizerskou padesátku, protože bych po dvaceti kilometrech padnul, ale myslím si, že tento kraj, nebo alespoň jeho přírodní nejkrásnější část, znám, a právě proto snad mám právo říci – jsem tady opravdu rád.