Říkám bohužel, protože jsem na základě svých zkušeností přesvědčen, že Šumava svůj zákon jednoznačně potřebuje.

Senátní návrh, o kterém se nyní jedná, nepovažuji za ideální řešení a neskáču z něj nadšením, ale vinou všech stran sporu o Šumavu jsme se dostali do situace, že je lepší nějaký zákon, i když ne úplně dokonalý, než zákon žádný.  Je skoro zbytečné se dohadovat o tom, zda bezzásahová zóna bude o 1 či 2 procenta větší či menší. V tom netkví podstata nezbytnosti tohoto zákona. Ta se skrývá v potřebě nastavení jasných a závazných pravidel, jakéhosi jízdního řádu, podle kterého se na Šumavě pojede další desítky let a co budou muset všichni respektovat.

Vždy jsem si myslel, že se lidé dokážou domluvit a nebudou k tomu potřebovat speciální zákon. Že budou ctít dohodnuté slovo a podanou ruku. Že jim půjde o věc a dokáží se povznést nad malichernosti. Strašně jsem se spletl. Za šest let ve funkci hejtmana jsem už zažil tolik podrazů nebo minimálně okopávání kotníků, že je nedokážu spočítat. Pochopil jsem, o co na Šumavě jde a co všechno lze zneužít v osvětové kampani tzv. ochránců přírody. Mluvil jsem s těmi poctivými a byl mile překvapen jejich názory na ty, co Šumavu znají jen z vlaku nebo zpoza tmavých skel pražských kaváren. A přál si, aby řádění těchto ekologistů bylo zastaveno jasnou a nepřekročitelnou zákonnou normou dříve, než proti správným a potřebným ekologickým myšlenkám a cílům dokážou popudit všechny normální lidi.