A musím přiznat, že výstupem tohoto zájmu byl vyvolaný pocit zmaru a lítosti. V příštím roce to bude 20 let, co jsem vstoupil, bez jakékoliv předchozí praktické zkušenosti s politikou, do ČSSD. Sociální demokracii jsem si vybral, jelikož mě vždy oslovovala její historie, tradice, významné osobnosti a desetiletím prověřený smysl polického směřování a práce, stejně jako životaschopnost, kterou nezlomilo ani období, kdy její činnost byla uměle a násilně přerušena. A snad nejsem hodně naivní, když předpokládám, že obdobné pohnutky vedly i drtivou většinu z cca 22 000 členů naší partaje, včetně toho, že dobrovolně věnují významnou část svého života ve prospěch občanské a demokratické společnosti. Ovšem situace, kdy část jednotlivců, nedávno našich spolustraníků, je ochotna všechny své bývalé kolegyně a kolegy v této činnosti ohrozit a případně i znehodnotit jejich dosavadní práci a obětovaný čas, je pro mě velmi frustrující. Stejně jako většina z našich členů, tak i já jsem měl a mám určitou představu o svém osobním zařazení v rámci výkonu praktické politiky. Některé vize jsem si dokázal naplnit a některé jen z části, některé vůbec - přesně tak, jak to v politice „chodí“. Ale skutečnost, že bych za část svých nenaplněných vizí (bez ohledu na doprovodné procesy) byl připraven, v souvislosti s předložením návrhu na zrušení strany, takto kolektivně vystavit nebezpečí trestu celou skupinu nedávných spolustraníků, je pro mě nepochopitelná. Zvláště v pak v době, kdy sociální demokracie má po dlouhých letech možnost sklízet ovoce své poctivé a dlouholeté práce. Přijde mně to skutečně líto.