Jeden tábor říká - udělaly hloupost, riskovaly, hazardovaly. Druhý tábor říká, že nikoli - běžně cestovaly, a neběžně byly uneseny. Tyto zatím opatrné debaty (opatrné proto, že všichni ctí soukromí dívek, které prošly peklem, což uznávají oba tábory, a oba se radují, že jsou zachráněny) jsou logické. Střetávají se tu totiž dva rozdílné světy. A nejsou o generacích, jak se také píše. Ani o světonázorech. Nemají ani žádné filozofické pozadí.
Zamysleme se - první názorová skupina říká: Člověk je tvor svobodný, může cestovat, má právo na civilizované chování, dívky měly právo jet do Indie, kde měly nějaký životní cíl....Ano, dívky měly právo... Druhá názorová skupina říká - udělaly hloupost, riskovaly.
Rozdíl mezi oběma skupinami? Do první rozhodně nespadají matky nebo otcové mající dcery, protože o tom to je.
Ano, mohla bych opakovat věty o tom, že lidská práva mají platit všude na světě, a že nikdo nemá právo nikoho unášet, a pak i věty o tom, že s únosci se nevyjednává a únoscům se neplatí. Takové věty se jistě dají podepsat. Jenže...
Jako matka s nimi nemohu souhlasit ani náhodou. Mám dvě dcery - jedna má přes třicet, druhá dvacet. Obě se zajímají o společenské otázky, jsou znalé v politice, nebojí se zabojovat za svůj názor, i kdyby jim ti působilo těžkosti, zkrátka rozhodně jsem z nich nevychovala sobecké bytosti. Učím je, že k volbám se chodí, a že člověk nemá být ovce, která se nechá napovídat kde co - používejte mozek, říkám jim "od narození". Zkrátka vychovala jsem z nich aktivní občanky.
Přesto, kdyby přišly, že chtějí podniknout takovou cestu, konat dobro a spasit tam někde v Indii svět, "zpřerážím jim nohy" a udělám všechno proto, aby neodjely.
Jsou totiž určité limity, které, když je člověk překročí, dostávají lidské bytosti do fáze naprosté bezmoci. Pro mne tyto limity představuje snaha spasit svět tam, kde život Evropana má hodnotu nula (nebo hodnotu výkupného), Evropanka ještě méně než hodnota nula, a není síly na zemi, která by to dokázala změnit. Naše mladé dívky tam prostě nemají co dělat. Je to obdobné, jako bychom do klece se lvem poslali jehně.
Ano, lidé se nemají unášet, nemají se zabíjet, nemají vydírat jeden druhého.
Ano, mladí lidé mají v sobě řadu tužeb, od snahy o poznání, dobrodružství či konat dobré někde mimo evropskou civilizaci.
My mámy a tátové jim v tom ale máme vší silou, co v nás je, bránit, a pokud možno zabránit.
A vychovávat je tak, že budou mít jiné cíle, než že spasí svět tam, kde se ani sami "domorodci" spasit neumí.
Jsem ráda, že se Antonie a Hana vrátily. Stačí však vidět to, jak vypadají, a je jasné, co prožily. A že už to nikdy nebudou ty dívky, které odjely. A jen doufám, že jejich poselství jiným mladým lidem bude - váš domov je Evropa. Tam, kde jsme byly, jsme nebyly lidmi, ale zbožím. Nechtějte to prožít. NEJEZDĚTE TAM, máte-li rádi své rodiče a přátele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
