V úterý se českými médii rozlétla zpráva o smrti bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše. Někdejší komunistický předák zemřel nejspíš minulý týden, pohřeb měl již proběhnout v motolském krematoriu. Jakeš zemřel ve věku 97 let. Prakticky do poslední doby se pravidelně objevoval na veřejnosti, zvláště při komunistických oslavách prvního máje na pražském výstavišti v Holešovicích.
Miloš Jakeš celý život trval na svém přesvědčení o správnosti a prospěšnosti socialistického státu, v jehož čele stál do jeho pádu v roce 1989.
ParlamentníListy.cz se zeptaly politiků, jak se s odstupem 30 let dívat nejen na jeho “dílo”, ale i na 70. a 80. léta obecně.
“Byl to nešťastník. Pro přesvědčeného komunistu, jakým on byl, zažít úpadek a rozpad toho hnutí muselo být strašné. De mortuis nil nisi bene (o mrtvých jen dobře, pozn.red.), tudíž aspoň nevraždil,” uvedl pro ParlamentníListy.cz čestný předseda TOP 09 a poslanec Karel Schwarzenberg.
Pirátský předseda poslanců Jakub Michálek pronesl varování i k současné době. “Je to symbol konce éry, kdy nás největší část komunistické nomenklatury opouští a svět se definitivně mění. Bohužel současný svět svou efektivitou či vyjadřováním premiéra stále leckdy vyvolává vzpomínky na dobu pana Jakeše, což mi úplně legrační nepřijde,” konstatoval.
Místopředseda KDU-ČSL a europoslanec Tomáš Zdechovský nechtěl Jakešovu osobnost takto těsně po jeho smrti komentovat. “Naše rodina si za komunismu užila obrovskou šikanu. Přesto si nedovolím komentovat v době odchodu Miloše Jakeše jeho osobnost a dílo. Modlím se za pozůstalé a přeji nám všem, aby se tato doba nikdy nevrátila,” uvedl Zdechovský.
“Je v lidské přirozenosti trochu a někdy i hodně si idealizovat léta našeho mládí. To platí i o době reálného socialismu, kterou ti starší z nás prožili na vlastní kůži. Vnímala jsem intenzivně strach mých rodičů a prarodičů, kteří prožili válku, 68 a stále mi zní v uších “Zuzanko, hlavně v té škole nic neříkej”. Moc mi to nešlo… Naše děti se dnes (díky bohu) smějí a nechápou, když jim vyprávím o frontách téměř na cokoli. Faktem je, že když se některým podařilo podívat se na tehdejší Západ, zírali do výkladních skříní s otevřenou pusou. Mnohem horší to bylo s obyčejnou lidskou svobodou. Pravda, když jste drželi ústa a krok, režim vás nechal na pokoji. Ale běda, když jste pusu otevřeli. A to nehovořím o zadrátovaných hranicích a o praktické nemožnosti, aby se obyčejný člověk podíval do světa. Pokud tedy za svět nepovažujeme NDR či Maďarsko. Miloš Jakeš byl jakýmsi ztělesněním závěrečné fáze chátrajícího socialismu. Trochu směšným, trochu děsivým. Pokoj jeho duši,” uvedla pro ParlamentníListy.cz poslankyně Trikolóry Zuzana Majerová Zahradníková.
Fotogalerie: - Na vrchu Vítkově
Podle poslance SPD a místopředseda sněmovního Výboru pro obranu Radovana Vícha byla 70. a 80. léta dobrou šedivých paneláků a perestrojky a Miloš Jakeš byl tragickým ale logickým vyústěním toho, že vedoucí úloha strany v praxi nefunguje. “Všichni jsme se tehdy měli stejně špatně až na papaláše a komunistické funkcionáře. Byla to doba politických vězňů a volání po změně, která přišla nástupem Gorbačova a pádem Berlínské zdi. Byl to prohnilý a špatný systém, na kterém bylo ale něco dobrého. Měli jsme např. slušný domácí zbrojní průmysl, vyráběli jsme lokomotivy, vagóny, tramvaje a mladí manželé dostávali od státu novomanželské půjčky a byty. Ta prorodinná politika dnes chybí, a proto někteří nostalgicky na tu dobu vzpomínají. Já ale mezi ně nepatřím,” konstatoval Vích.
“Demokracie a tržní ekonomika má svoje nedokonalosti, ale jsou stokrát lepší, než totalitní režim plný lží, šikany, nesvobody a věčného nedostatku. Pan Jakeš si teď vše musí obhájit na věčnosti,” řekl nám poslanec KDU-ČSL Pavel Bělobrádek.
“Jsem přesvědčen, že tato doba byla opakovaně rozebrána a angažmá Miloše Jakeše bylo důsledkem postupného úpadku nastavené politiky té doby. Rozhodl podle mě ekonomický tlak na socialistický tábor a neschopnost reagovat na ekonomické zaostávání,” uvedl poslanec ČSSD a hejtman Vysočiny Jiří Běhounek.
Poslanec Jaroslav Foldyna (nestr. za SPD) se zamyslel především nad rozdíly Jakešovy a dnešní doby. “Milouš Jakeš dělal politiku v nějaké době a v nějakém místě, a soudit ho dnešníma očima pokládám za laciné. Já jsem tu dobu zažil a přiznávám, že jsem Jakeše, Husáka a všechny další tehdejší papaláše upřímně nenáviděl. Dnes, s odstupem doby ale musím často přiznat, že tehdejší režim nebyl ve všem pouze negativní. Pokud se podíváme na tehdejší ekonomiku, tak samozřejmě nebyla tak výkonná, jako na tehdejším Západě, přesto se však od roku 1948 do roku 1990 každá další generace měla o něco lépe, než generace předchozí. Vnitřní dluh za tento růst ale asi nebyl dlouhodobě udržitelný. Co se týká hlediska kulturního, či společenského, tak tehdejší režim byl, přes všechny jeho problémy, snesitelnější, než je ten současný. Do roku 1990, a ještě pár let potom (ale také několik tisíc let předtím!) byla rodina svazek ženy a muže. Vlast, národ, tradice, či národní symboly byly něčím, zač lidé neváhali pokládat životy. Inkluze bylo neznámé slovo, neexistovalo 93 pohlaví, ale jen dvě, a kdyby tehdy někdo tvrdil, že si k nám musíme pozvat černochy z Afriky, Araby, Afghánce a kdovíkoho dalšího, abychom je živili, nebo aby nám snad dokonce poroučeli, jak máme ve své zemi žít, tak by byl v nejlepším případě považován za blázna, mnohem pravděpodobněji však za nebezpečného gaunera. Od roku 1990 dodnes se bohužel stalo se to, že relativně snesitelné, konzervativní marxisty, řekněme; stalinského typu, nahradili u moci nejagresivnější marxisté, ideoví pohrobci L. D. Trockého – neomarxisté. Dá se tedy říci, že z průseru, který zde byl do roku 1989 jsme se, se šťastným úsměvem na rtech, dostali do megarůseru, který se pravděpodobně odskáčeme mnohem hůř, než tehdy. A že se (zdaleka ne všichni) zatím máme materiálně poměrně dobře? To je už jen žití z podstaty a na dluh a nakonec nás to doběhne. Ale to už je jiné téma. Myslel jsem si tehdy, době Jakeše, že zažívám nejtrapnější období, nekompetentní trapné figurky. Ponížení národa, ztrátu národní hrdosti,” uvádí.
Hltal jsem informace Svobodné Evropy a byl rád, že přichází svoboda a prosperita. Že všechno bude mnohem lepší. Že žvásty komunistů o nezaměstnanosti, jsou lži a žvásty. Situaci dnes netřeba popisovat. Že třeba Děčínská kotva bude úžasná, až přestanou zakazovat skupiny a písničky. S konce režimu, myšleno Jakeš žádná Děčínská kotva již není. Že si na západě kupují čistou vodu ve flaškách jsem nechtě uvěřit. Dobrá a laciné vody jsme v Čechách měli dost. Že NATO jen vyvažuje Varšavskou smlouvu. Dnes není Varšavská smlouva a NATO je u nás a všude okolo, kde nebylo. Že ČSPLO bude plout po celé Evropě. ČSPLO firma co přežila i Hitlera je dnes zničena, Děčín je bez lodí a funkčních přístavů, liděnice nepracuje, plavba téměř vychcípala. Myslel jsem su Že to či ono, že to brzdí lidi jako Jakeš. Že až bude Havel bude všecko lépe a jinak. Byl jsem hlupák,” uzavřel Foldyna.
“Má vzpomínka na generálního tajemníka ÚV KSČ z let 1987-1989 není milá. Absolutní selhání v nejvyšší funkci. Při maximálních informacích, které měl, nechal celou stranu nepřipravenu a bez vedeni při rozpadu východního bloku socialistických států. Dva roky měl hlavu v písku a ostatní jen přešlapovali na místě, místo aby nás všechny připravovali na to, co již muselo být zřejmé po situaci v SSSR, Polsku, Maďarsku a NDR. My, mladí členové strany, jsme byli ubezpečováni o jednotě a neochvějné vůli vedení strany jít vpřed spolu s lidem. To rozčarování potom bylo obrovské, a proto po roce 1989 musíme znovu budovat důvěru lidí v myšlenky na ideu komunismu, sociálně spravedlivou společnost. Je proto třeba se dívat dopředu a řešit problémy dneška, které jsou pro mnoho lidí horší než ty z minulosti. Nostalgie nám nepomůže a žít vzpomínkami také ne. Musíme si prostě lepší budoucnost tvrdě odpracovat,” sdělil nám místopředseda poslanců KSČM Leo Luzar.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
