Právník, který nyní po odchodu z prezidentské kanceláře působí jako advokátní koncipient v kanceláři "protikorupčního" advokáta Václava Lásky, v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz také říká, že pokud má přímo volený prezident legitimitu přímo od voličů a ne odvozenou od Parlamentu, jak bylo v minulosti zvykem, nemusí se Parlamentu ptát na to, do jaké míry smí využívat své pravomoci. Zároveň Hasenkopf negativně hodnotí chování expremiéra Petra Nečase v souvislosti s Ištvanovým vyšetřováním a kritizuje nový občanský zákoník, který prosadil exministr spravedlnosti Jiří Pospíšil.
Politická prohlášení a proklamace k tomu, že prezident jedná za hranicí Ústavy, známe. Jaký je váš právní názor? Jde jen o maximální využití možného, nebo to bylo někdy za hranou?
Podívejte se, když nalijete do benzínového motoru naftu, nesmíte se pak divit. Když dáte do pračky současně červené a bílé prádlo, tak se pak taky nesmíte divit. A když do parlamentního systému vlády zavedete přímou volbu prezidenta, tak se pak také nesmíte divit.
Ing. Miloš Zeman
Jsou v zásadě dva základní typy vztahu zákonodárné a výkonné moci a jeden mezityp:
- V tzv. parlamentním systému (který je fakticky výsměchem dělbě moci) výkonná moc je odvozena od zákonodárné moci.
- V tzv. prezidentském systému jsou zákonodárná a výkonná moc skutečně odděleny, jsou v rovnováze, vláda nezávisí na zákonodárci, protože má stejný zdroj legitimity jako on. Jen se musí pohybovat v zákonodárcem nastavených zákonných a rozpočtových mezích a musí zapomenout na to, že jí zákony budou procházet díky stranické disciplíně jak na běžícím pásu. Čili zákonodárce tvoří zákony a vláda se jimi musí řídit, ale zákonodárce exekutivu nevytváří, ta existuje nezávisle na něm a ve složení, které na něm rovněž není závislé. Mimochodem, vládě se v tomto systému říká prezident, protože ministři jsou formálně jen jeho asistenti.
Psali jsme:
- A pak máme systém poloprezidentský, vznikající jako kompromis zpravidla v okamžiku, kdy parlamentní systém začne mlít z posledního, což je přesně ta situace, ve které se díky poměrnému volebnímu systému právě nacházíme, a v tomto poloprezidentském systému je vláda jakýmsi mostem či prostředníkem mezi přímo voleným prezidentem a přímo voleným Parlamentem. Prezident ji jmenuje, ale Parlament mu ji musí schválit, čili: Musejí se dohodnout, jeden druhému nemůže svou vůli vnutit.
My si dnes sice myslíme, že tu máme parlamentní systém, na papíře ale máme poloprezidentský (chybí jen dát prezidentu republiky právo předsedat vládě a ne pouze právo se jejích zasedání účastnit). Jestliže demokratičtí českoslovenští a čeští prezidenti až dosud nevyužívali své pravomoci beze zbytku a nechávali si vládou či Parlamentem poradit, bylo to dáno tím, že jejich legitimita (i legitimita vlád) se odvíjela od Parlamentu, zatímco legitimita Parlamentů přímo od lidu.
Dnes se legitimita prezidenta od Parlamentu neodvíjí, odvíjí se přímo od lidu, a tudíž tu už není žádný důvod, proč by se český prezident měl Parlamentu či dokonce jím, tj. prezidentem jmenované vlády ptát, jak má využívat své pravomoci. Kromě toho jsme tu dřív neměli tak hlubokou politickou krizi, jako poslední zhruba tři roky – to dává prezidentu další faktickou moc, protože na rozdíl od Parlamentu on nemá 281 rozhádaných hlav. Proto může jednat rázně a bez absurdních kompromisů, což je věc, o které si Parlament může nechat jenom zdát.
Upozorňoval jsem na to již před čtyřmi lety, když začal vznikat první věcný záměr ústavní novely o přímé volbě prezidenta. Tehdy jsem při tzv. meziresortním připomínkovém řízení jasně upozornil tehdejší ředitelku legislativního odboru Ministerstva spravedlnosti paní Římanovou – to jsem ještě netušil, že půl roku poté přejde na Hrad a bude se mi tam snažit šéfovat – že ještě předtím, než vůbec začneme řešit, jestli prezidenta přímo volit jednokolově či dvoukolově či jak, musíme řešit jeho celkové postavení a pravomoci, tj. jasně říct, že zavádíme poloprezidentský systém. Začala se bránit a byla velmi nepříjemná, že na to nemá zadání a není to její problém, nicméně zaprotokolovat to nakonec musela.
Když senátní komise pro Ústavu a parlamentní procedury těsně před schvalováním výsledného ústavního zákona v Senátu požádala asi 15 specialistů na ústavní právo o názor, všichni až na jediného Senát od zavedení přímé volby zrazovali. Senátoři se sice lekli, ale místo toho, aby projevili trochu odvahu a celý návrh zamítli, někteří naopak chtěli prezidentské pravomoci omezit… Naprosto absurdní představa, to je jako zjistit, že nafta do benzínového motoru nepatří, a tak tam místo nafty začít sypat písek.
Psali jsme:
Proč je podle vás takový křik v porušení takzvaných ústavních zvyklostí? Rétorika třeba takové TOP 09 někdy vypadá, že se skoro boří svět. Přitom ústavní zvyklost je pořád jen zvyklost a žádný zákon ji neupravuje. Nebo je tomu jinak?
Ale TOP 09 se boří svět… A možná ještě víc než ODS.
Pokud jde o případné rozpuštění sněmovny a předčasné volby, jak pohlížíte na argument některých poslanců, třeba Jiřího Pospíšila z ODS, že je nesmysl zahodit do koše deset let práce na občanském zákoníku kvůli rychlým volbám?
Je to jen trapná záminka, jak alespoň trochu oddálit předčasné volby, které ve skutečnosti žádná politická strana, včetně té hradní, nechce. Pokud se někdo obává, že Senát vrátí prováděcí legislativu k občanskému zákoníku s nějakými pozměňovacími návrhy a nebude tu žádná sněmovna, která by o nich mohla rozhodnout, tak ať to Senát klidně udělá a vláda ať mu následně totéž předloží znovu, ve znění senátních připomínek, ke schválení jako tzv. zákonné opatření Senátu. K tomu této sněmovny netřeba, protože příští sněmovna musí každé zákonné opatření Senátu potvrdit. Dokonce si troufám uvažovat o systematickém výkladu čl. 33 Ústavy v tom smyslu, že to Senát může jako zákonné opatření schválit rovnou, bez toho, že by mu to vláda musela znovu předkládat. To za prvé. Za druhé, v Senátu má zatím stále ještě většinu ČSSD, nikoli SPOZ, a ČSSD je pravděpodobně jediná politická strana, které mohou co nejvčasnější volby prospět.
Mimochodem, když jsem Václavu Klausovi na jaře 2012 doporučoval, aby nový občanský zákoník vetoval, jeden z důvodů byl ten, že chybí prováděcí legislativa, a něco tak zásadního, pokud to tedy opravdu chceme, má být schváleno najednou a ne na etapy.
Zastavíme-li se u samotného občanského zákoníku, jeho chystaná podoba již před časem čelila silné kritice z řad právnické obce. Z toho, že jste radil jej vetovat, soudím, že z něho nejste nadšený. Co si o něm myslíte? Obstojí argument, že je třeba tuto oblast legislativy takovým způsobem modernizovat?
V březnu 2012 jsem k tomu na svém blogu napsal mimo jiné toto a nemám na tom co měnit:
„Nový zákoník, pokud vůbec, měl přijít před 20 lety, zejména pokud má být vnímán jako vyrovnání se s komunistickým právem. Dnes je právo už někde úplně jinde a proto nový zákoník nezruší právní kontinuitu s komunistickým režimem, ale mnohem spíše s postrevolučním právním a společenským vývojem posledních 20 let. Je to zpozdilá snaha vyškrtnout komunismus z dějin, jako by nikdy neexistoval, snaha, která je sama o sobě nejen zcestná, ale v tomto případě má nadto dvacetileté zpoždění.
Nový zákoník nepotřebují ani soudci, ani advokáti, ani obyčejní lidé. Soudcům a advokátům přidělá práci, pro řadu lidí se může stát osudový, a to nejen v tom pozitivním slova smyslu. Nikdo dnes neví, jak to bude fungovat a k čemu to povede. Připomenu jen paseku, jakou nám dnes dělá vysoce moderní, nový exekuční řád... Nový zákoník potřebují jen právní teoretici a učitelé práva, které omrzely jejich staré hračky a touží po nových.
Psali jsme:
Nový zákoník ale nakonec nejvíce ze všech zklame své autory: Prorokuji jim, že se budou za čas budit hrůzou ze spaní, až zjistí, co z jejich vypiplané skleníkové květinky udělá česká soudní divočina. Jejich hlavním omylem totiž je to, že automaticky a zcela bezděčně vycházejí z toho, že budoucí uživatelé zákoníku budou stejně geniální a vzdělaní jako jsou jeho autoři.
Sečteno a podtrženo, zákoník není ani trochu „apoteózou svobody“. Je vrcholem právního konstruktivismu, nesmyslné touhy po právní dokonalosti. Podobá se novoměstu pečlivě a do detailu naplánovanému uprostřed pralesa, novoměstu, ve kterém navzdory jeho technické dokonalosti a rokokové kráse nikdo nebude umět žít. Na tomto pocitu nic nezmění žádná dílčí vylepšení oproti současné právní úpravě, která si v zákoníku dokáže najít každý včetně mne.“
Dnes jsme ale zase už o něco dál, a pokud se nestane zázrak a někdo nezastaví nový občanský zákoník jako celek – a naštvat tisíce advokátů a studentů, kteří si to mezitím již stihli přečíst a někteří i naučit, si žádá odvahu – pak prováděcí předpisy k novému občanskému zákoníku prostě potřebujeme – bez nich by byl jako dům bez přípojek. Nový občanský zákoník vnímám jako zlo, ale nový občanský zákoník bez prováděcích předpisů vnímám jako zlo ještě daleko horší.
Jinak jako advokátní koncipient samozřejmě jásám, protože nyní si troufne napsat smlouvu bez právníka jen sebevrah. Ne, vážněji: Ani solidní advokát nemůže být nadšený, protože i on bude muset vařit z vody a nebude schopen říct klientovi „ano, do toho bez obav jděte“, nebo „ne, tohle nemá u soudu šanci“. A klientům to nevysvětlí, ti ho budou mít za špatného právníka.
Pakliže máte takovou vědomost, jakým způsobem tuto oblast práva řeší okolní země?
V Rakousku dodnes platí občanský zákoník z roku 1811 (u nás platil do roku 1950), ve Francii platí občanský zákoník z roku 1804 (Napoleon spěchal, aby předběhl Rakousko, které svůj zákoník připravovalo od 50. let 18. století a v letech 1797 – 1811 jej zavedlo na zkoušku v Západní Haliči), v Německu mají občanský zákoník z roku 1900. Pochopitelně s příslušnými změnami a dodatky, protože myslet si, že lze přijmout občanský zákoník platný jednou provždy, může jen nepolepšitelný idealista. V anglosaských zemích (pochopitelně s výjimkou Skotska, Louisiany a Québeku) mají Common Law, systém soudem uznaných obyčejů, precedentů a writů, doplněný různými dílčími zákony, systém, který má ve své dnešní formě kořeny minimálně ve 12. století – hotová noční můra všech konstruktivistů a technokratů, v praxi však mimořádně spolehlivá.
Vyšetřování pod vedením Ivo Ištvana. Jak hodnotíte dosavadní průběh? Dají se očekávat další obvinění?
To vyšetřování je nestandardní pouze v tom, že se týká osob, které si zřejmě vůbec neuměly představit, že i ony by mohly být předmětem vyšetřování.
I pokud mi některé kroky přijdou přehnané, nejsou nestandardní. Vím o případu, kdy rozvádějící se manželka odmítla pustit manžela do společného bytu a zavolala na něj policii. Rozvádějící se manžel se pokusil vysvětlit policistům, že v domě prostě bydlí a není jeho problém, že tam právě manželka má poradu se svou advokátkou.
Výsledkem byl příjezd komanda zakuklenců, uzavření okolí, lidé z ostatních bytů nesměli 2 hodiny vyjít na ulici… Nebo živé automobilové štíty na dálnici proti prchajícím nezletilým řidičům - to je dnes bohužel běžné, žádný nadstandard. Být politikem, který za tento stav nese minimálně spoluodpovědnost, tak jsem radši zticha jako myška a ani nedutám.
Psali jsme:
Dá se říci, jaký společenský dopad tato kauza a vyšetřování bude mít?
Obrovský, ať už dopadne jakkoli.
Je to trapné, ale jsme dnes tam, kde byla Anglie ve 13. století, kdy šlo o to vysvětlit králi, že i on je vázán právem a nestojí nad ním. V našem dnešním velkém společenském střetu stojí na straně jedné názor, že politici jsou něco výjimečného, že když jde o politiku, musí jít právo stranou, a na druhé straně názor, že i politici se musí řídit zákony, nota bene když je sami vytvářejí.
Nejde o to popřít politické dohody, ale jasně si říct, že o politickou dohodu jde tehdy, když směňuji něco, co považuji za veřejný zájem, za něco, co považuje za veřejný zájem můj partner: „Dobře, já nechám projít tento zákon a vy na oplátku zase tento.“ Nikoli: „Dobře, já se budu klidit z politiky a vy mi za to zajistíte budoucí zdroj příjmů, abych neumřel hlady.“
Nejde ani o to popřít poslaneckou imunitu, ale vrátit se ke kořenům a jasně si říct, že jejím smyslem není odměnit poslance za jejich úsilí mimořádným právním postavením, ale zajistit jim svobodu slova a chránit je před exekutivou. Pro mne za mne ať si sedí ve vazbě celá sněmovna, ale ať tam všichni do posledního mají hlasovací zařízení. Znáte tu scénu z filmu Královna Alžběta, kde po schválení zákona o svobodě víry ministr Walsingham vypouští z vězení 6 biskupů a sděluje jim, že zákon byl schválen o jeden hlas? Pamatujete se ještě na volbu prezidenta v roce 1998, kdy byl Václav Havel zvolen rovněž jen o jeden hlas díky tomu, že Miroslav Sládek byl zrovna krátce ve vazbě? Kdybychom nakládali s imunitou v souladu s jejím účelem, tak by zvolen nebyl, protože Sládek by směl hlasovat i z vazby. Toto a jedině toto je smyslem imunity zákonodárců, a ne to, jestli se smějí beztrestně zpít do němoty jen v jednací místnosti nebo i ve sněmovním baru.
Jakým způsobem se jako právník díváte na výroky expremiéra Nečase na adresu Ivo Ištvana? Označení za inkvizitora, puč a podobně.
Petr Nečas opakovaně prokázal, že pod tlakem ztrácí nervy. Jako takový se nikdy neměl stát premiérem.
Sledujete proces s Davidem Rathem? Co na něj jako nestranný pozorovatel říkáte?
Nijak zvlášť. Neříkám na něj nic.
Snad jen tolik, že pokud by pobyt bývalých politiků a jejich milenek ve vazbě přispěl k nějakému budoucímu zlidštění vazebních podmínek, nebylo by to úplně od věci. Vazba nemá být horší než vězení, má to být spíše hotel, protože jsou tam drženi formálně (a občas i fakticky) nevinní lidé.
Jsou v Rathově případě stále ještě důvody pro vazbu?
To neumím posoudit. Ale třeba bude jednou prezidentem, základní kvalifikaci už má…
Nelze skutečně uvažovat o nějaké inscenaci toho celého? Nebo nejde případně jen o využití situace k odstranění nepohodlného kritika?
Když se roku 1791 francouzská královská rodina pokusila o útěk před zběsilými revolucionáři z pařížských Tuilerií, vše bylo pečlivě naplánováno do posledního detailu, zainteresovány byly desítky, možná stovky lidí. Celé to zkrachovalo ne na neuvěřitelně naivním provedení, ale na jednom ideově uvědomělém, politicky agilním, pitomém poštmistrovi, který se k tomu náhodou připletl. Tím chci říci, že věřím na náhodu a okamžitá rozhodnutí, nikoli na rafinovaná spiknutí a sofistikované plány. Kdyby v Rathově případě šlo o spiknutí, dávno by se to provalilo.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
