„Přebujelé sociální programy vzaly rodinám z nižších tříd šanci vést šťastný život,“ oznamoval podtitul článku českého sociologa Petra Hampla o práci amerického kolegy z oboru v sobotní příloze LN. Obsáhlým textem se inspiroval senátor Tomio Okamura a pro srovnání uvedl konkrétní příklady z české reality a nástin řešení.
Celý blog Tomia Okamury ZDE
Charles Murray je prý postrachem akademických sociologů a jeho snaha nespokojit se pouze s obecně přijímanými výklady různých jevů mu patrně zabránila v kariéře v akademické sféře. Podstatné však je, že podle Hampla se dosud nikomu nepovedlo Murrayovy teze vyvrátit.
Chudoba klesala. Pak jí vláda vyhlásila válku a…
Tento americký sociolog se ve svém prvním velkém díle zaměřil na problém chudoby v Americe po druhé světové válce. Po jejím skončení byla totiž ve Spojených státech téměř třetina rodin pod oficiální hranicí chudoby. Nebyla tomu věnována žádná velká pozornost a nikdo se o to nestaral. Přesto během příštích dvaceti let se počet chudých rapidně zmenšoval a lidé, kteří stále zůstávali chudí, na tom byli mnohem lépe. A to všechno za situace, kdy vláda na řešení této otázky vydávala jen velmi málo peněz.
„Pak ale přišla 60. léta, problém byl shledán nepřijatelným, prezident Johnson vyhlásil válku chudobě, kongres vydal miliardy dolarů, vznikly nové úřady a desetitisíce míst sociálních pracovníků, komunitních organizátorů a koordinátorů pomoci… A situace chudých se přestala zlepšovat. Přestože se výdaje i počty bojovníků proti chudobě zvyšovaly exponenciálně, byl počet chudých i jejich situace v roce 1948 horší než o 20 let dříve,“ uvádí sociolog Hampl z Murrayova díla.
Než byl v tehdejší Americe ve velkém zahájen boj proti chudobě, měly chudé vrstvy obyvatel svoji důstojnost, držely při sobě a bojovaly za lepší budoucnost. Nově nastoupivší sociální programy je ale prý motivovaly k takovému chování, které bylo destruktivní, a sociální pracovníci dokonce dětem z chudých rodin tvrdili, že pokud se jim ve škole nedaří, není to jejich vina, ale vina společnosti a že být celý život na sociální podpoře není vůbec nic špatného.
Vyrábíme si další nepřizpůsobivé
V tom je však podle Okamura skutečnost opačná, dokonce krutá a nekorektní. „Tím, že se ve škole snažíme udržet ty, co by před lety byli vyloučeni nebo přeřazeni na ‚zvláštní‘ školu, ničíme celý systém. Snižuje se kvalita vyučování a za cenu toho, že ve škole udržíme jednoho ‚nepřizpůsobivého‘ studenta, ničíme budoucnost všem ostatním a snižování hranic kvality výuky a disciplíny vyrábíme další nepřizpůsobivé,“ míní Tomio Okamura.
Psali jsme:
Nejhůře pak podle tvrzení amerického sociologa dopadly chudé vrstvy černošských obyvatel, kterým se před oficiální válkou proti chudobě začínalo vést dobře, a bělochy doháněli. Potom se však kvůli „pomoci“ sociálních demotivujících programů zvýšila kriminalita, přišly války gangů, rozpadaly se rodiny a mizerné školní výsledky černošských dětí se kladly za vinu celé společnosti a v důsledku toho se začaly i snižovat nároky na vzdělání. Přestala se ve školách vynucovat kázeň a školský systém se rozpadl.
Stejně tak Murray razil názor, že lidé se prostě nerodí se stejnými schopnostmi, a že pokud dvě různé etnické skupiny vykazují odlišné výsledky, není to důsledek diskriminace, ale zkrátka jiných předpokladů oněch etnik. Kritizovaný byl i jeho názor, že mentální schopnosti Američanů klesají proto, že ženy s vysokým IQ se věnují kariéře a mají méně dětí.
Děti jako byznys a generování dalších parazitů
K tomu Tomio Okamura na ve svém blogu uvádí, že jde vlastně o podobný systém jako ten český, který vede k tomu, že matky, jež by jinak děti neměly, rodí stále dokola a berou děti jako výdělečný byznys. „Nejvíce ovšem škodí matky s nízkým intelektem a bez pracovních návyků a přivádí tak na svět a vychovávají další generaci parazitů. Ten, kdo systém cíleně jen využívá a nic mu nedává, je parazit,“ konstatuje senátor.
Ten souhlasí s tezí Američana Murraye, že pokud někdo celý život nepracuje, tak to zpravidla není výhradně vinou společnosti. „Jediný, kdo svým osudem může pohnout, je člověk sám. O rasismu vím své, zažil jsem ho v Japonsku a jako dítě i v České republice. A měl na mě naprosto opačný vliv, než na mnohé naše spoluobčany,“ píše Okamura.
„Nekradl jsem víka od kanálu, ale šel jsem studovat. Nebyl jsem žádný velký talent a studia na vysoké jsem nedokončil. Neměl jsem to ale za zlé ani škole ani své zemi. Byl jsem lajdák a dostatečně se neučil,“ přiznává.
Dvacetiletý fracek nemá na pracáku co dělat
Hned však dodává, že proto hned poté začal pracovat, aby ukázal, že není lenoch a nyní pracuje šestnáct a víc hodin denně. „To, co mám či nemám, je zásluhou mé práce a standardních podmínek, které mi moje země poskytla. Styděl bych se chtít cokoli navíc. Proč se nestydí druzí?“ ptá se nezávislý senátor.
Podle Okamury je samozřejmé, aby se lidem v nouzi pomáhalo. „Ale jen těm, kteří si nemohou pomoci sami. Dvacetiletý fracek nemá na pracáku co dělat. Ať už má vysokou nebo základku, může vždycky míchat maltu v létě na stavbě nebo sázet stromky v lese. Když tu je práce pro Ukrajince, nejde se jí bezesporu dost i pro Čechy, Moraváky i Romy,“ uvádí jednoznačně.
Rodiče i děti se podle jeho slov musí smířit s tím, že ze všech zkrátka manažeři nebudou. „Musíme své děti naučit tomu, že se budou chtěj nechtěj muset živit prací svých rukou. Jiný recept na nezaměstnanost a na chudobu neexistuje,“ míní Okamura.
Solidarita má své meze
„Je třeba si přiznat tvrdou pravdu, že z blbce vysokoškolák nebude, ať už je z jakékoliv menšiny. Jsem všemi deseti pro, aby chodili na dobré a elitní školy i děti z romského ghetta, ovšem nesmí škola rezignovat na své základní poslání. Tedy nabízet vzdělání v nejvyšší kvalitě a ve škole nesmí chybět disciplína,“ píše v blogu senátor.
Ten je přesvědčen, že jsou věci, ve kterých demokracie neexistuje a patří k nim třeba výchova. „Můžeme diskutovat s dětmi, kam pojedeme na výlet. Ale nebudeme diskutovat o tom, jestli se budou učit číst a psát, anebo jestli si vyčistí zuby. Solidarita je nutná, ale má své meze. Platí jednoznačně pravidlo, že bez práce nejsou koláče a pokud je rozdávám zadarmo, musím se připravit na to, že jednou dojde mouka i na obyčejný chleba,“ dodává Tomio Okamura.
Tomio Okamura
Čtěte také:
autor: Radim Panenka
