Protirestituční psycholog, který málem byl knězem: Spočítal jsem, kolik každý z nás dá církvi. A mám strach

Anketa

Souhlasíte s církevními restitucemi?

91%

hlasovalo: 72825 lidí

„Fascinovaně hledím na návrh církevních restitucí a překvapuje mě především jejich rozsah. Ač jsem členem menšiny, která má z těchto peněz profitovat (jelikož je aktivním věřícím, pozn. red.), nemyslím si, že je dobrý nápad udělat takovou majetnickou rošádu, kdy každý občan ČR zaplatí církvím 13 tisíc korun,“ propočítal již před časem psycholog Jeroným Klimeš. A svoji fascinaci opřel i o čtyři důvody toho, proč to tak cítí: Vrací se příliš velká částka; Majetek církev zkorumpuje; Nabytý majetek se z velké části rozkrade; Navracení majetku ještě posílí averzi většiny národa k církvím.

Ačkoli postoje Klimeše jsou již veřejnosti, která se církevními restitucemi zabývá, jistě známy, další jejich připomínkou bylo i vysílání pořadu ČT Máte slovo – kde na toto téma spolu s dalšími hosty ve studiu velmi otevřeně diskutoval. A jak říkal, moc dobře věděl, že se jeho vystoupení neobejde bez nepříjemných reakcí okolí.

Válka polarizuje společnost - jakákoli

„V okamžiku, kdy začínáte jakoukoli válku, polarizujete společnost a ustává tím komunikace. To je špatně, ale přesně to se nyní děje kolem vrácení majetků církvím. Vznikají dvě extrémní skupiny, a ty reagují po svém. Proto se samozřejmě setkávám jak s negativními odezvami, tak zase naopak s pozitivními – pozorovatelné to bylo již během samotného vysílání pořadu,“ popsal ParlamentnímListům.cz Klimeš.

Podle něj současná situace církvi takové spíše ublíží, poněvadž se „nahněvali“ i lidé, kteří měli k církvi blízko. Nyní prostě nejsou, dle psychologa, ochotni spolu diskutovat a dva tábory, které utvořili, se stávají skoro nesmiřitelné. V tom vidí do budoucna velký problém. Zdůrazňuje ale jeden fakt: „U nás v Česku je řada lidí nevyhraněných, oni nevědí, kam se zařadit a toto, co se kolem restitucí odehrává, je spíše staví mimo církev. Jsou-li ti lidé však motivovaní skutečnou vírou, neměli by se nechat strhnout. Pokud někdo z nich dnes říká, že církev chce opustit nebo že jeho postoj k ní oslabuje, není to kvůli restitucím – je to proto, že i před tím byla ta dotyčná osoba ke skutečné víře vlažná. Ostatně – podobný jev můžeme zaznamenat i v případě, když někdo promluví o návrzích církevní daně pro věřící. Najednou ti lidé, kteří před tím hlasitě hovořili o tom, že jsou členy nebo příznivci nějaké církve, ve svých aktivitách i podobných slovech ochabují. Když by je to něco stálo, nechce se jim za to platit. Znamená to tedy, že svoji víru s velkou pravděpodobností neberou tak vážně, jak halasně proklamovali,“ vysvětlil Jeroným Klimeš dál svůj pohled na věc.

Chtěl být knězem, ale... Zastává poslání podobného charakteru

Není přitom žádným tajemstvím, že chybělo poměrně málo a Klimeš by nebyl klinickým psychologem, ale knězem. „Nebyl jsem však pro kněžství hoden, je to prostě tak. Zpočátku, když jsem se pro toto povolání rozhodoval, spojoval jsem si s ním zpovědi a kázání, ale až později jsem pochopil také to, že je k tomu nezbytný též celibát. A ten jsem dodržet neuměl a přislíbit ho celoživotně také nebyl schopný. Když si vezmu ještě fakt, že dalším hlavním posláním kněze je spravovat majetek – a klidně i několik kostelů, opravdu jsem pochopil, že se k tomu nehodím. Možná i proto, že nejsem ani člověk stvořený pro kolektiv – což se od knězů tak nějak očekává. Přesto se domnívám, že profese, kterou vykonávám, vůbec není tolik vzdálená tomu, co jsem si v útlém mládí vysnil jako svoji budoucnost. Jako poradenský psycholog ty lidi, co za mnou přicházejí, musím poslouchat, zažívám tedy opakovaně jejich zpovědi. Rád přednáším – a to se dá přirovnat ke kázání,“ poznamenal ještě Jeroným Klimeš.

Nutno dodat, že tento psycholog byl jedním ze signatářů výzvy Křesťané proti zákonu o církevním majetku. Vidět se tam v roce 2012 dala jména religionistů, farářů i teologů. Ti všichni vyzývali senátory i poslance, aby návrh zákona o církevním narovnání nepřijímali a snažili se v široké diskusi najít společensky přijatelnější řešení, jež by otázku církví propojilo s financováním dalších obecně prospěšných organizací.

„Představitele církví pak vyzýváme, aby se vzdali alespoň části nárokovaného majetku,“ bylo mimo jiné v prohlášení, které podepsali například religionista Ivan Štampach, biskupka olomoucké diecéze Církve československé husitské Jana Šilerová či psycholog Jeroným Klimeš. Ačkoli se k němu hlásili lidé z různých církví, s úspěchem se nakonec, jak již víme, nesetkalo.

Nést kříž a umět snášet i křivdu?

Připomeňme však i to, že v prohlášení bylo zdůrazněno to, že signatáři neobhajují způsob, jakým vláda KSČ po únoru 1948 s církvemi jednala. To, že respektují právo církví vlastnit majetek a že si uvědomují nezbytnost ekonomického zajištění jejich rozmanité činnosti.

„Ale jako občané ctíme zároveň nábožensky neutrální charakter České republiky. Nesouhlasíme s tím, že církve se navrácením majetku ve spojení s odškodněním podle vládního návrhu dostanou do privilegovaného postavení oproti jiným právnickým osobám. To podle nás odporuje samotnému smyslu církví a staví na hlavu Kristovo učení. Jako následovníci Ježíše Krista máme nést kříž, třeba snášet i křivdu, a ne se domáhat starých privilegií,“ uvádělo se ve výzvě.

Shrnuto – co jsou církevní restituce

Wikipedie uvádí, že je to přidělení majetku, který byl dříve státem zabaven, tzv. znárodněn některým církvím a náboženským společnostem, buď zpět do vlastnictví těm subjektům, kterým byl zabaven, nebo na základě politické dohody jinému právnímu subjektu téže církve nebo jiným církvím či náboženským společnostem.

Na území Československa byl majetek církvím odejímán v několika vlnách, nejprve za josefínských reforem, poté za pozemkové reformy za první Československé republiky a poté po druhé světové válce, zejména po únoru 1948. Církve, v největší míře římskokatolická, přišly údajně asi o 2 500 budov, 175 tisíc hektarů lesa a 25 tisíc hektarů orné půdy. Stát se náhradou za výnosy z tohoto majetku zavázal zákonem a začal hradit platy, sociální zabezpečení a penze duchovních a kněží některých církví, náklady na provoz a údržbu znárodněného majetku církví, a to ze zdrojů státního rozpočtu – dle zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností. K úplné odluce státu a církve v Česku (což si podle průzkumů přeje prý většina občanů České republiky, kraje, obce i 17 registrovaných církví žádajících o navrácení majetků), tak i přes oboustranné rozhovory, trvající od sametové revoluce v roce 1989, dosud nedošlo, zatímco ve většině evropských zemích už odluka státu a církve probíhá nebo je dokončena. Po různých problémech v Poslanecké sněmovně, Senátu a vrácením zákona prezidentem, byly církevní restituce nakonec napodruhé schváleny sněmovnou 8. listopadu 2012.

Prezident Václav Klaus 22. 11. 2012 schválený zákon nepodepsal, ani nevetoval, a tak od roku 2013 vstoupil v účinnost. Církvím má tak být navrácen majetek v hodnotě zhruba 75 miliard korun a dále jim má být během 30 let postupně vyplaceno cca 59 miliard korun jako náhrada za majetek, jenž nemůže nebo z různých důvodů nebude vrácen.

Kdo je Jeroným Klimeš?

Šestačtyřicetiletý Jeroným Klimeš je český psycholog, ale až do svých 22 let chtěl být knězem. Zabývá se psychologií rodiny, policejní psychologií, psychologií reklamy a církevně-pastorální psychologií.

Jako římskokatolický křesťan se kriticky a angažovaně účastní církevního života. Umí však hovořit i značně kriticky. Arcibiskupa Miloslava Vlka například obviňoval z manipulativních a intrikářských postupů a z porušování základních pravidel komunikace. Čeští biskupové podle Klimeše jen udržují církev v chátrání. Z jeho vyjádření v médiích vyplývá, že je dlouhodobým odpůrcem povinného celibátu, který je podle něj jednou z příčin nedostatku kněží.