Akrobati čísel postupně okrádají lidstvo. Čtěte, co nesmíte vědět

Čím je něčeho více, tím bezcennější to je. A platí to i o penězích. Když se uvnitř libovolného hospodářského systému dává do oběhu stále více peněz, tiskem nových bankovek nebo zvyšováním objemu depozitních peněz, aniž by se zároveň zvyšovala produkce, potom hodnota peněz stále klesá. Ekonomové tento jev nazývají inflací.

Americký spisovatel Michael Morris se ve své knize Co nesmíte vědět mimo jiné i tímto jevem zabývá. Podle něj proces inflace nevzniká náhodou, ale podle vůle bank a emisních institucí.

„Od zavedení eura, podle konzervativních propočtů, rok od roku ztrácejí úspory asi deset procent své hodnoty. Po deseti letech budou mít tedy podle všeho peníze pouze třetinovou hodnotu, i když budou úročené někde v bance,“ uvádí Morris spolu s následujícím příkladem.

„V roce 2001 máte na spořícím účtu sto eur. Po deseti letech byste na něm měli mít sto deset eur. Na papíru je to tedy více, jenže ve skutečnosti se věci mají jinak. Za stodeset eur jste toho totiž v roce 2011 koupili mnohem méně než za sto eur v roce 2001. Obrazně řečeno: Uložíte si do sklepa deset brambor. I kdyby vám k nim někdo jeden ještě přidal, přesto byste byli po roce chudší, poněvadž by se ty brambory scvrkly. Máte tak sice jedenáct brambor, ale dohromady váží mnohem méně než před rokem,“ uvádí se v knize, která se stala světovým bestsellerem, poněvadž přináší nejen jiný než běžně opakovaný úhel pohledu na mnohé konspirační teorie, ale i odhalení mnohých bankovních praktik v kontextu s uvedenými teoriemi.

Z výše uvedeného příkladu tak je jasné i člověku bez minimálního ekonomického vzdělání, že nejde vždy jen o čísla, ale hlavně o kupní sílu – tedy o to, co za své peníze aktuálně pořídíme.

K udržení standardu je třeba vydělávat stále víc

V té souvislosti nabízí pak autor knihy další příklad. Jeho základem je nalezení starých účtů. „Když je přepočítáme, skoro vždy se ukáže, že bychom před deseti lety za své peníze dostali třikrát tolik (pokud uvažujeme v eurech). Pokud jste tedy peníze neinvestovali do skutečných hodnot – jako je zlato, stříbro, nemovitosti, umělecká díla, ztrácíte během deseti let dvě třetiny ze svého jmění. To je ta zmiňovaná inflace. Ve skutečnosti to ale není nic jiného, než loupež. A kdo je tím zlodějem? Banky. Právě ony totiž skrze poskytování nových úvěrů vytvářejí inflaci. Je jim jedno, jakou hodnotu mají peníze, mohou si totiž vytvářet stále nové. Takže kdo nevlastní banku, má problém. Aby si udržel nějaký standard, musí vydělávat stále víc,“ pokračuje dál Michael Morris.

A jelikož si je vědomý toho, že oficiálně většina vyspělých zemí na světě přiznává míru inflace na nízké úrovni – mezi jedním a dvěma procenty, dodává svoji verzi vysvětlení. „Není to pravda. Jako téměř vše, co má něco společného s hospodářstvím, penězi a zlatem. Těch deset procent ztráty, které jsem vypočítal, se totiž přesně kryje s výpočtem četných nezávislých ekonomů,“ argumentuje Morris.

Index spotřebitelských cen a spotřebitelský koš

Trhliny dává Morris i lidem, kteří argumentují takzvaným spotřebitelským košem, který se uvádí jako měřítko výpočtu inflace. Podle něj jde o poněkud nepřesný nástroj, protože při určování míry inflace se pak vychází z měřítka všeobecného vývoje cen. Jsou tam tedy zahrnuty výrobky jako počítače, telefony, cesty do exotických destinací. Tyto uvedené věci ale neslouží denní potřebě, nemají tedy ve spotřebitelském košíku co pohledávat. „Tímto způsobem lze pak celkem pohodlně kamuflovat nepřetržitý růst nákladů na energie, pohonné látky, veřejnou dopravu, potraviny, pochutiny, kulturu a zastírat tak skutečnou míru inflace. Protože co máte z neustále zlevňovaného smartphonu, když brambory a benzín stojí stále víc? Statistickému úřadu je to ale jedno. V USA se například ceny potravin a paliva při výpočtu oficiální inflace vůbec neberou v potaz. Bere se jen to, co se právě hodí do krámu. Výpovědní síla takovéhoto spotřebitelského košíku se rovná nule,“ konstatuje Morris. Svá tvrzení pak opírá o několik vybraných evropských údajů z posledních let.

V Německu pouze mezi lety 2006 a 2007 stouply náklady na topení zemním plynem o 12, 5 procent (Deutscher Mieterbund e.V)
V Rakousku stouply během čtyř let – 2003 až 2007 ceny za topný olej o 74 procent, koks o 56 procent, zemní plyn o 38 procent a uhlí o 48 procent (Niederösterreichische Nachrichten)
Od července 2007 do června 2008 vzrostly v Německu ceny za chleba a housky o 5,5 procent, potraviny všeobecně o 6,2 procent (Vereinigung Getreide)
Z roku 2009 na 2010 stouply ceny za čerstvé ovoce a zeleninu a čertvé ryby v Německu o 11,8 procent (Německý statistický úřad)

Podle Morrise tak inflace celosvětově pokračuje dál mílovými kroky a svět se přibližuje hyperinflaci.

Kouzla s inflací i u nás

Na popisovaný fakt, o kterém se zmiňuje Michael Morris, upozornila už v roce 2012 ParlamentníListy.cz také finanční analytička a ředitelka Next Finance Markéta Šichtařová. Poukázala na to tehdy v souvislosti se spory kolem valorizace českých důchodů. I ta totiž souvisí s tím, jaká inflace je obecně v zemi prezentována.

„Důchody se valorizují podle klasického spotřebitelského koše, který je sestaven na základě spotřeby pracujících lidí. Ale nikdo už při tom nebere v potaz to, že důchodci mají spotřebitelský koš zcela jiný. Nejezdí na dovolenou, nekupují auta, nekupují elektroniku. Místo toho kupují daleko větší procento potravin a léků ze svých výdajů,“ popsala ParlamentnímListům.cz nerovnost výpočtů valorizace, která se může týkat samozřejmě i jiné skupiny obyvatelstva, ekonomka.

Podle Šichtařové má na zvyšující se inflaci u nás i v Evropě hlavní podíl Evropská národní banka, která tiskne stále více peněz. „My s tím bohužel nemůžeme nic udělat. Je třeba se tedy připravit na to, že situace setrvá zcela jistě i v roce 2013. Navíc inflace způsobí i pokles reálných mezd,“ vyslovila již na jaře 2012 nepříjemnou prognózu finanční analytička.

S klesajícími cenami klesá také kvalita zboží, které nakupujeme

Ovšem někdo může namítnout, že ceny některých výrobků jdou dolů a nakupujeme je tedy levněji než dřív. I to je pravda, které si je Michael Morris vědomý. Je prý ale třeba brát v potaz v této souvislosti ztrátu materiální kvality mnoha druhů zboží. To, že jsou určité produkty v diskontu každým rokem levnější, totiž ani podle něj zdaleka neznamená, že je nakupujeme výhodněji. Jen zlevnily, protože jsou horší, nekvalitnější. Jak se tedy ukazuje, nejde jen o specifikum typické pro Českou republiku, jak by se mohlo v posledních letech zdát.

„Co se jeví jako výhodné a co akrobati čísel s ohledem na míru inflace vyhlašují jako levnější, prostě jen ztratilo svoji hodnotu. Rozroste-li se vaše jmění každoročně alespoň o deset procent, budete přesto stále chudší,“ upozorňuje autor ve své knize Co nesmíte vědět.

Finanční akrobati švindlují – tahají za nitky ale přes druhé

Ten, kdo se ptá, jak mohou veřejné instituce tak, jak naznačuje autor knihy, švindlovat, by samozřejmě po jejím dočtení měl mít jasno nebo alespoň důvod k přemýšlení. Proč politika, média a politikům blízcí ekonomové, kteří neustále v těchto médiích vystupují, takto lžou?

„Dle mého názoru řada prostých vojáků v oblasti politiky, ekonomie a mediální scény nic netuší a ani neví, o čem mluví. Jsou zahlcení plněním úkolů v krátkých lhůtách, takže si jen odkroutí své povinnosti a bezmyšlenkovitě reprodukují to, co jim předestřel někdo jiný. Ti, co jim ta čísla přihrávají a vyžadují, aby je šířili mezi lidmi, vědí ale přesně, co dělají,“ myslí si Michael Morris.

A jak k tomu došel? Podle něj existují totiž skupiny osob, které si nepřejí, aby lidé zjistili, co se s jejich penězi ve skutečnosti děje. „Kdyby totiž široká masa obyvatelstva věděla, co se děje, vybíjela by si velmi pravděpodobně svoji zlost na těch, co tuhle šlamastyku způsobili. Vždyť už výrobce automobilů Henry Ford si toho byl vědomý, když řekl: ‚Je jen dobře, že lidé nerozumí měnovému systému, poněvadž kdyby ano, měli bychom tu revoluci už zítra ráno‘,“ připomněl autor světově známé knihy s vysvětlením řady konspiračních teorii.

Dva extrémy, které se šíří světem – bohatí a chudí

Všímá si také toho, že ve světě navzdory krizi roste počet milionářů. To znamená, že se tím zároveň celosvětově zvyšují počty chudých, a to nejen v extrémně chudých zemích jako je třeba Etiopie nebo Bangladéš.

„Ve Spojených státech explodoval počet příjemců potravinových lístků v roce 2010 do rekordní výše. Podle amerického ministerstva hospodářství obdrželo jen v březnu 2010 více než 40 milionů Američanů státní podporu na nákup potravin. To byl nárůst jen oproti předcházejícímu měsíci zmiňovaného roku o bezmála půl milionu lidí. I proto je třeba si uvědomovat, že inflace není nic jiného než loupež, ale lidé se nechávají snáze okrást, když si toho nevšimnou. Je neuvěřitelné, jakou odvahu je schopen člověk projevit ve chvíli, když se cítí být ohrožen na životě a tomu se chtějí manipulátoři finančních trhů vyhnout. Proto plíživě, nepozorovatelně vytahují lidem peníze z kapes,“ konstatuje dále Morris.

To, kam až může inflace, která přeroste do hyperinflace, dojít, ukazuje vzpomínka z historie. Němečtí a rakouští zaměstnanci po konci první světové války na začátku dvacátých let dostávali svoji mzdu dokonce dvakrát denně. Po první výplatě hned utíkali domů, aby za ni ženy stihly rychle nakoupit ještě dřív, než budou peníze bezcenné. Známý je z té doby také obraz ženy, která zatápí v kachlových kamnech s pomocí celých svazků bankovek. Bylo totiž levnější je spálit než za ně otop kupovat.

Michal Morris pak stejně jako v jiných souvislostech, o kterých se zmiňuje ve své knize, upozorňuje na to, že je vše již nalajnované, a tak většina lidí ve světě musí dál chudnout.

Jak je to aktuálně s inflací v ČR?

Za rok 2012 činila míra inflace v Česku 3,3 procenta. To byl poměrně znatelný nárůst, protože za rok 2011 vykazovala hodnoty 1,9 procenta. Podle odhadů České národní banky by se inflace měla letos snížit o jeden procentní bod na úroveň 2,3 procenta ve 4. čtvrtletí 2013.

Jaké je u nás složení spotřebního koše?

Jak Michael Morris uvedl, složení spotřebního koše může být různé. ParlamentníListy.cz se proto zajímaly o to, jak je tomu v Česku. Ukázalo se, že do spotřebního koše Českého statistického úřadu je zařazeno 700 položek z oblasti potravinářského a nepotravinářského zboží a služeb.

Do potravinářského zboží patří: potraviny, nápoje, tabák
Do nepotravinářského zboží patří: odívání, nábytek, potřeby pro domácnost, drogistické a drobné zboží, zboží pro dopravu a volný čas, zboží pro osobní péči aj.
Do služeb patří: opravárenské, z oblasti bydlení, provozu domácnosti, zdravotnictví, sociální péče, dopravy, volného času, vzdělávání, stravování a ubytování, osobní péče a služby finanční (Zdroj: Český statistický úřad)

Kdo je Michael Morris?

Je to autor, který odhaluje propletení aktuálních firem nejmocnějších bankéřských rodin naší planety, koncept Mezinárodního měnového fondu o výživě obyvatelstva a „alternativní“ řešení v hospodářské a sociální oblasti. Mimo jiné říká: „Již více než dvě stě let kolabuje v pravidelných intervalech hospodářství, neboť to tak někdo plánuje a chce. Přesně naplánovaný je i nadcházející burzovní krach – a ten je tu zanedlouho. Tento kolaps přeorganizuje peníze a tím i moc zdola nahoru. Znovu a znovu se necháváme nachytat na stejný a starý trik jen proto, že pouze několik lidí chápe, jak funguje náš globální finanční systém.“

Knihu Co nesmíte vědět prý nikdy v plánu napsat neměl. Ale když byl v průběhu let svědkem, jak banky zničily životy několika mu blízkých lidí a viděl jejich bezmocnost, smutek a slzy, pustil se do psaní a zjišťování faktů. Sám si je vědomý toho, že není vysoce erudovaný odborník na ekonomii, ale přesto se domnívá, že i těch několik semestrů studia na vysoké škole, ve kterých se ekonomií zabýval, mu k pochopení souvislostí stačí.