Čím dál nižší platy, v práci roboti místo lidí. A nové možnosti, jak krotit nespokojence. Ilona Švihlíková vás nechce děsit, ale...

25. 5. 2015 8:55

KOMENTÁŘ Ekonomka Ilona Švihlíková se v zamyšlení pro ParlamentníListy.cz zabývá informací, že prožíváme období zásadního ekonomického růstu. Dle jejího pozorování není šance, ale se tento jev promítl do odvrácení trendu snižování mezd, snižování kvality pracovních míst a rostoucí chudoby. Švihlíková naopak znovu upozorňuje na tendenci nahrazovat lidskou práci prací robotickou a rovněž zdůrazňuje technologické „novinky", které by elity dle ní mohly použít proti nespokojeným občanům.

Čím dál nižší platy, v práci roboti místo lidí. A nové možnosti, jak krotit nespokojence. Ilona Švihlíková vás nechce děsit, ale...
Foto: Daniela Černá
Popisek: Ekonomka Ilona Švihlíková

Všechny vyspělé ekonomiky řeší obtížnou situaci, která má, navzdory tomu, že jsou tyto ekonomiky odlišné, určité společné rysy fenoménu, jemuž říkáme sekulární stagnace, což velmi slabý růst po delší časové období.

Rozvíjející se ekonomiky jsou ve fázi dohánění, a tak mají ještě prostor pro nárůst produktivity extenzivní i intenzivní cestou, ale vyspělé země stojí před významnou křižovatkou:

Klíčovým pro pochopení situace je propojení mezi pracovně-úspornými technologiemi a stagnací mezd. Není žádným novým faktem, že se americké firmy vracejí zpět do USA. Čínská levná pracovní síla již nehraje roli, protože staví plně robotizované továrny, kde není potřeba člověka. Denně můžeme číst další studie o tom, že technologie budou vytlačovat i pracovní sílu s vyšším vzděláním. Automatické pokladny jsou realitou, rozšíření aut, která „jezdí sama“, bude realitou brzy. Zároveň vidíme, do jakých problémů se dostaly země, které si svou průmyslovou páteř nechaly významně oslabit a nahradily ji finančním průmyslem jako Spojené státy či Velká Británie. Vysoká nerovnost, rozšiřující se pracující chudoba, ve Spojených státech závislost na potravinových poukázkách. Opulentní bohatství, a na druhé straně chudoba připomínající rozvojové země. Sektor služeb generuje špatně placená prekarizovaná zaměstnání. Připomeňme amerického ekonoma Roberta Reicha, který rozdíl mezi dřívější průmyslovou érou a tou dnešní uvádí na příkladu Spojených států. V 60. letech byla největším soukromým zaměstnavatelem v USA společnost General Motors. Dělníci dostávali 50 dolarů na hodinu (a řádné sociální zajištění). Dnes je největším soukromým zaměstnavatelem USA firma Wal-Mart. Mzda necelých 9 dolarů za hodinu. Prekarizovaná práce bez sociálního zajištění.

Nedivme se pak dalším znakům vyspělých zemí – vysoká komplexní zadluženost. Závislost na úvěrech ukazuje na prorůstání finanční ekonomiky do reálné, to, že přestává být obsluhou ekonomiky, ale stává se pánem. Stále více ekonomik – nejen Kypr či Lucembursko připomíná spíše spekulativní hedgeové fondy. A míra investic je nízká, i když si řada ekonomů láme hlavu nad tím, proč tomu tak je, když jsou – i díky politice kvantitativního uvolňování – úrokové míry v řadě zemí na nule. Proč investovat ve stagnující ekonomice s nevyužitými kapacitami? Proč investovat v reálné ekonomice, když hry ve finančním kasinu vynášejí víc a podvádět je tak snadné, jak ukazují případy švýcarské pobočky HSBC,či nejnověji pěti velkých bank na Wall Street. A především: potřebujeme investice ve veřejném sektoru, které jsou pro přežití společnosti zásadní, ale nepřinášejí zisk…

http://www.businessinsider.com/5-global-banks-just-proved-that-no-one-can-stop-wall-street-from-breaking-the-law-2015-5

A přesto jsme stále ponoukáni k tomu, jet dál, nepřemýšlet nad skutečnými problémy systému. „Řešením“ má být snižování mezd a permanentní závod ke dnu, bezbřehá konkurence mezi slabými… neboť silní, ti nesoutěží, ti naopak spolupracují a drží spolu, jak ukazuje i kriminální finanční jednání bank Wall Streetu.

Úryvek z knihy

Vzhledem ke zhoršování parametrů systému – na první pohled patrné minimálně

v oblasti sociální – je důležité, jakou taktiku elity zvolí, chtějí-li se

vyvarovat vzpoury či revoluce, které by jejich postavení mohly ohrozit. Je zde

vždy možnost potlačení represí. Problém je, že pak už to může být za situace,

kdy není co více ztratit. Druhou otázkou je, zda by elity měly k dispozici dostatečné

množství loajálních represivních sil a zda tyto by tváří v tvář masakru

nepřešly na druhou stranu, ke svým. Pak by v úvahu pro „zastablizování“ systému

přicházelo masivní nasazení robotů – ale podle všeho takové technické

možnosti elita ještě nemá. Nicméně už dnes se spekuluje s možností využití

dronů, které se osvědčily ve „válce s terorismem“, kde umožnily bezkontaktní

likvidaci nežádoucích osob prostřednictvím navedení raket na jejich telefonní

SIM karty. Podobné operace umožňují snížit riziko nutnosti použít represi

plošného charakteru, která je až posledním možným řešením. Pokud by konflikty

vznikaly lokálně (Bosna a Hercegovina), lze je paralyzovat, i když efektivnost

podobných zásahů se s prohlubující se krizí bude snižovat.

….

Paralýza strachem může vést i k apatii, beznaději a akceptaci toho, že „jinak to

nejde“. Lidé pak mohou pod existenčním i propagandistickým tlakem podlehnout

tomu, že nechvalně proslulá TINA M. Thatcherové je jejich osudem. Místo

toho, aby se takovémuto pojetí skutečnosti postavili, hledají různé únikové

cesty. Tím nemusí být jen závislost na drogách či alkoholu, ale útěk do televizní

zábavy (seriály se v tomto ohledu osvědčují dobře jako nabídka „alternativní

reality“), k virtuálním hrám na Internetu apod. Ať je to jakákoliv cesta, slouží

k zapomnění toho, jaká je sociální skutečnost, a nabízí odreagování či přímo

možnost „prožívat životy jiných lidí“ – a zapomenout přitom na ten svůj. Lidé

ve větší míře nejsou schopni ani ochotni negativní informace vstřebat, a pokud

už se k nim dostanou, psychologicky je odmítnou, neboť mají pocit, že to

nedokážou snést. Místo toho nastupuje utěšování se typu „nějak bylo, nějak

bude“ (chybná extrapolace), „bude líp“ (úspěšné marketingové heslo – jak málo

stačí, aby hnutí bez programu téměř vyhrálo volby) apod.

Je to vlastně taková velká analogie na Matrix – kolektivní žití v iluzivním

domnění, že se „nedá nic dělat“. Úkolem aktivistických skupin je nabízet, podobně

jako Morpheus, onu červenou pilulku a docílit kolektivního probuzení

a hlavně odhodlání se s realitou jen tak nesmířit, ale aktivně se jí postavit.

Pro elity je taková apatická a beznadějná masa doslova požehnáním – stačí ji

nabízet iluze (mýtus self-made mana je krásně vyjádřen v různých soutěžích

typu „Superstar“, Hledá se talent apod.) s dostatečnou dávkou dobře provedené

propagandy. Silné sociální otřesy – a to Velká recese je – ale i takovýto mix

„stabilizace“ společnost naruší a mohou ji vybudit, což pro elity představuje

ohrožení.

Společnost založená na přihlouplé zábavě, hédonismu, plytkosti, společnost

bez hodnot je nejen morálně mrtvá, ale zároveň snadno ovladatelná.

Proto je největším nebezpečím pro pozitivní vývoj nikoliv zákaz knih,

ale společnost, ve které už knihy nikdo nechce číst.

 


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Ilona Švihlíková

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Dáváme dáreček Němcům? Máme tu lidi, kteří nic nedělají, a platíme je. Vážné zprávy o našem hospodářství

19:35 Dáváme dáreček Němcům? Máme tu lidi, kteří nic nedělají, a platíme je. Vážné zprávy o našem hospodářství

Že u nás „nejsou lidi“? Ale jsou, jen je zaměstnáváme v oborech, které nám nic nepřinášejí, sdělila …