Saldo státního přebytku dosáhlo v únoru přebytku "jen" 22,6 miliardy korun. Za stejné období roku 2014 to přitom bylo o 27,5 miliardy více. Vybírá tedy ministr financí Babiš špatně daně?
To zatím nelze říci. Z letošních čísel za plnění státního rozpočtu nelze vyvozovat jakékoli dalekosáhlejší závěry, byť se na první pohled může zdát, že daňový výběr se buď zhoršuje, nebo ekonomika opět zpomaluje, pročež se na daních vybírá méně. Existují dva zásadní důvody, proč zatím nelze črtat pesimistické scénáře.
Jaké?
Zaprvé, v prvních měsících letošního roku působí v oblasti příjmů státního rozpočtu hned několikerá zkreslení, která v loňském roce nebyla přítomna či nebyla přítomna v takové míře. Samo Ministerstvo financí uvádí, s čímž lze souhlasit, že "meziroční pokles přebytku je způsoben mimořádnými vlivy – předzásobením tabákovými výrobky, zadrženými odpočty DPH a příjmem z aukcí kmitočtů pro LTE v únoru loňského roku“.
A ten druhý důvod?
Pohled na data za uplynulá léta, konkrétně na data od roku 2005, napovídá, že loňský rok – rok, s nímž se letos porovnáváme – byl poměrně výjimečný, poměrně příznivý. Saldo státního rozpočtu vykázalo kladné hodnoty v pěti ze šesti měsíců loňského prvního pololetí a do záporného pásma se trvale dostalo až v posledních pěti měsících roku. To je úkaz v uplynulé době docela ojedinělý. Vždyť posledním rokem, v němž počet měsíců s kladným saldem dosáhl alespoň šesti, byl rok 2007, tedy poslední rok před propuknutím světové finanční krize. Jinými slovy, ačkoli Babiš nečelí dopadům finanční krize tak intenzivně jako jeho předchůdci, zatím určitě nelze říci, že by hospodařil hůře než oni.
Takže tím ale říkáte, že Babiš je sice v lepší pozici než jeho předchůdci, ale výsledky tomu zatím moc neodpovídají?
Babiš se ve svém úřadu ocitl do značné míry právě i díky předvolebnímu slibu razantního zlepšení výběru daní. Vyvolal velká očekávání. Z letošních dosavadních čísel se zatím na první pohled opravdu zdá, že výběr nejen nezlepšil, ale naopak ještě zhoršil. Takto si to může vyložit veřejnost. Nebo to takto mohou interpretovat Babišovi političtí oponenti. Já bych ovšem zatím na tuto hru nenaskakoval, s poukazem na to, co jsem již uvedl. Z výsledků za pouhé dva měsíce roku prostě objektivně žádný hlubší závěr vyvodit nelze, i kdybychom se na hlavu stavěli. Pokud výsledky nebudou dobré po již relevantní počet měsíců, budu ovšem první, kdo ministra financí přestane takto hájit a bude se kriticky a hlasitě ptát po příčinách.
Obáváte se, že této kritiky bude nakonec opravdu třeba?
Pokud zohledníme ony zmíněné dva důvody současného stavu a pokud budeme celkem realisticky předpokládat, že meziroční pokles je dán vskutku spíše jednorázovými, přechodnými faktory, pak dosud zveřejněná letošní čísla nezavdávají příliš důvod ke znepokojení.
Psali jsme:
Jak podle vás dopadne hospodaření státu na konci roku?
To je nyní obtížné říci. Nelze však zapomínat na to, že za celý loňský rok skončil rozpočet s pasivním saldem čítajícím 77,8 miliardy korun, a to při rozpočtovaném schodku 112 miliard. Předloni zase vykázal závěrečný účet minus 81,3 miliardy při rozpočtovaném deficitu sto miliard korun. Na letošní rok je opět rozpočtován deficit sto miliard korun. Fakt, že únorový údaj k plnění rozpočtu poněkud zaostává za únorovými výsledky roku 2014, zatím vůbec nesignalizuje ani to, že by rozpočtovaný schodek nemusel být opět poměrně výrazně "podstřelen“. I když pravděpodobnost tohoto "podstřelení“ – které může kladně působit na vnímání veřejných financí České republiky z hlediska globálních investorů a ratingových agentur – je letos zatím evidentně nižší než loni. To je v tuto chvíli zatím jediný závěr, který lze zodpovědně pronést.
Odkud se vlastně bere ten velký rozdíl mezi rozpočtovanými výdaji a těmi skutečně realizovanými?
Nejde o nic zcela nového. Jak jsem řekl, nadhodnocení výdajů charakterizovalo už třeba rozpočet na rok 2013, který sestavovala ještě Nečasova vláda. Dlouho se tradovalo, že jediným ekonomickým expertem v České republice, který umí sestavit státní rozpočet, je Eduard Janota. Nabízí se tak otázka, zda citelný rozdíl mezi rozpočtovanými čísly a výslednou realitou není primárně odrazem toho, že po Janotově smrti v roce 2011 tu expert jeho kalibru chybí.
Psali jsme:
To je jediné vysvětlení?
Ovšemže ne. Pravděpodobnějším vysvětlením zůstává to, že na Ministerstvu financí v posledních letech vzali za svůj, v jeho určité obdobě, postup státních podniků v době socialismu. O něm pamětníci, například ekonom Zdislav Šulc, hovoří jako "obráceném minimaxu“. Podniky před rokem 1989 často postupovaly tak, aby docílily co nejnižšího plánovacího závazku. Snažily se byrokratické centrum, z něhož byla ekonomika řízena, přesvědčit, že toho vyrobí spíše méně než více – že jejich produkční minimum je vlastně maximem. Centrální plánovači neměli k dispozici detailní informace o skutečných možnostech výroby, a tak je leckterý podnikový ředitel "převezl“. Když se pak dělal závěrečný účet, plán hravě plnil, či dokonce překonával.
Takže se v tomto smyslu vracíme do dob socialismu?
Tak nějak. Existuje možnost, že podobnou "hru o parametry“, řečeno opět se Šulcem, dnes s veřejností hraje Ministerstvo financí. Rozpočtuje nadsazené schodky, aby pak snadno splnilo plán. Jako třeba loni. Je-li tomu tak, širokou veřejnost asi ještě půjde balamutit. Horší to ale bude s mezinárodními investory. Pokud ti shledají, že v Letenské ulici se tyto kulišárny dějí pravidelně rok co rok, zahrnou je do svých očekávání. Budou automaticky předpokládat, že deficit v daném roce bude výrazně nižší než ten rozpočtovaný. Postupem času tak již vládě nebude stačit pouhé splnění plánu, ale jenom jeho výrazné překonání, tedy citelně nižší deficit než ten rozpočtovaný. Doufejme ale, že v Letenské rozpočtovat umějí, a také v to, že na žádné nastíněné kulišárny nemají ani pomyšlení. Pro českou ekonomiku by to tak bylo dlouhodobě nejlepší.
Někteří kritici ale za socialismus označují plán ministerstva na elektronickou evidenci tržeb…
Před volbami jsme slýchali hezká slova o tom, jak se zefektivní hospodaření státu, jak se zalátají černé díry veřejných rozpočtů, jak se zatočí se související korupcí… Tyto sliby opět vyvolaly očekávání. Místo toho stát dále evidentně nešetří ani tam, kde by snadno mohl. Nedělám si iluze o tom, že podnikatelé odvádějí státu vždycky to, co mají. Nicméně spatřuji stále disproporci v tom, že stát hospodaří s velmi měkkým rozpočtovým omezením, zatímco podnikatelé nyní z vůle toho samého státu mají čelit zase o něco zpřísněnému rozpočtovému omezení. Ať stát uplatní stejný bič i sám na sebe! Nebo ještě lépe: Ať ho nejdřív uplatní sám na sebe a pak teprve na podnikatele. Třeba si někteří z nich řeknou, když uvidí, že stát své hospodaření zefektivnil, že už nebudou tolik usilovat o daňovou "optimalizaci“, a přejdou je snahy o hledání různých postranních cestiček vedoucích po hraně i za hranou zákona.
To by asi mnozí označili za poněkud naivní představu…
Možná. Ale podobně naivní je domnívat se, že masivní daňové neduhy zmizí nebo budou zásadně omezeny pouhým zpřísněním kontroly, bez pozitivního příkladu. Zpřísnění kontroly samo o sobě v důsledku jen zvýší cenu obcházení zákona, což může mít za následek i nárůst korupce – příslušný státní úředník si zkrátka bude nyní moci říci o víc.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Lukáš Petřík
