Pětačtyřicetiletá Pavlína žije v menším městě, proto netouží po tom, aby bylo její jméno zveřejněné v médiích. Žije totiž navíc v regionu, kde si při hledání práce člověk příliš vybírat nemůže. Když před časem přišla o práci v jediné větší firmě, s velkým optimismem se do budoucna nekoukala. Jak se ukázalo, obavy byly na místě, poněvadž nakonec byla i přes intenzívní snahu bez práce dlouhých osm měsíců.

„Posílala jsem životopisy na všechna možná místa, telefonovala, 'mailovala' na řadu inzerátů, ale vše bylo většinou bez jakékoli odezvy. Jaká tedy byla radost, když se mi ozvali z nedalekého města, že pro mě práci mít budou – stačí prý jen, abych následující den k nim přijela,“ popsala Pavlína. Neváhala tedy a vydala se do dvacet kilometrů vzdáleného místa, aby se opět stala „pracujícím člověkem“. Vše prý vypadalo naprosto ideálně, podmínky nastavené zaměstnavatelem v té menší firmě se zdály být ideální – včetně těch platových.

Měsíc uplynul, ale výplata nikde

Problém přišel po měsíci, v době, kdy personalistka mluvila o termínu výplaty. Ta totiž nepřišla. Pavlína dva, tři dny ještě otálela, ale pak se osmělila vznést dotaz. Až při otázce, na kterou neuměl nikdo hned tak odpovědět jen proto, že byl ve firmě stejně krátkou dobu jako ona, si uvědomila, že vlastně nikde kolem ní nejsou zaměstnanci, kteří by se honosili s tím, že tam pracují delší čas – vyjma vedení. Uvědomila si i to, že nemá stále ani po měsíci v ruce pracovní smlouvu, a tak se rozhodla na personalistku, která ji přijímala, zatlačit.  Ta se jí a postupně i ostatním však zapírala.