Keller o vykořisťování: Dnes se to už dělá jinak. Marx by koukal

ParlamentníListy.cz už přinesly informaci o přednášce Jana Kellera v Hradci Králové s názvem Tunel na konci světla. Za velkého zájmu publika zde pohovořil mimo jiné i o fungování mafie jako firmy a o tom, jak tento „úspěšný model“ převzala jak světová ekonomika, tak třeba i naše důchodová reforma.

Po samotné přednášce pak nastal čas na dotazy publika. „Karel Marx byl prohlášen největším filosofem, souhlasíte s tím - nebo ne?“ tázal se jeden z posluchačů. „To je špatně položená otázka. To je jako v anketách o nejlepšího tenistu, kulturistu... Ještě mohlo být třeba řečeno, že Karel Marx je miss filosofie. To je na stejném principu,“ chopil se slova Keller.

Marx nejlepší filosof? Špatně položený dotaz

„V zásadě vyhlašování těch nejlepších je třeba ve sportu mor. Jeden americký sociolog upozorňuje na to, že tím se vlastně zvyšuje norma, kterou musí všichni dosáhnout, aby zůstali obchodovatelní,“ vysvětluje sociolog, proč nemá rád vyhlašování těch nejlepších.

Navíc vývoj jde dál a Marx už je podle něj v mnohém zastaralý. „Já si myslím, že spousta věcí u Marxe zastarala a vše to, co formuloval o proletariátu, je zastaralé a dnes to zní absurdně,“ popsal už pro ParlamentníListy.cz sociolog.

„Spousta lidí říká, že proletariát zmizel, ale je to složitější. Například ve Francii pořád dělá šedesát procent lidí špatně placenou, málo kvalifikovanou práci bez možnosti postupu. Ale už to není proletariát, protože to dělají v oblasti služeb,“ poukazuje Keller na proměnu z dob Marxovy reality.

Proletariát mizí, ale ti lidé tu jsou a mají se i hůř

„Takže ti lidé dne dělají skladníky v supermarketu, nebo sedí u pokladny v supermarketu, berou méně než brali průmysloví dělníci, ale jsou roztříštěni, mají individualizované pracovní smlouvy a proto nemají vůbec žádnou kolektivní vyjednávací sílu. Zpravidla v těch oblastech služeb mají problémy organizovat se v odborech a podobně,“ vysvětlil Keller, kam „mizí“ proletariát.

„To znamená, na jednu stranu je pravda, že proletariát zmizel, ale lidí, kteří jsou v tom postavení, je pořád stejně a ti si dokonce pohoršili. Jenomže ta finta je v tom, že když existovali kapitalisté a proletáři, kteří se neměli rádi, tak na sobě navzájem záviseli. Jeden potřeboval druhého. Byla to taková antagonistická vzájemnost,“ popsal odborník.

Oni by chtěli být vykořisťováni, ale to už je luxus

„Dnešní problém je v tom, že spousta lidí není dobrá k tomu, aby byli vykořisťováni. Co oni by dali za to, aby je někdo vykořisťoval, ale je to luxus je vykořisťovat. Proč vykořisťovat Američana, když americký dělník vám vyrobí tričko za deset dolarů a ten dělník si může naříkat, že je vykořisťovaný, když to samé tričko vám vyrobí dítě na Filipínách za osmdesát centů. A už i ty děti přišly o práci, protože Číňané to dělají za sedmnáct osmnáct centů,“ míní sociolog.

„Takže co by ten americký dělník dal za to, kdyby ho proboha někdo vykořisťoval, ale je to luxus vykořisťovat amerického dělníka, když to samé může udělat dítě z rozvojové země,“ konstatoval Keller.

Tak daleko Marx nedohlédl

Podle sociologa tohle Marx vůbec nepředvídal. On si prý myslel, že lidé budou pořád dobří alespoň k vykořisťování, ale pokrok se nedá zastavit. Jsme mnohem dál a už nejsou dobří ani k tomu, protože je to moc drahé. "Což je mnohem horší, než si Marx dokázal vybájit ve své nejbujnější fantazii. Mnohem horší,“ uzavřel Keller otázku „Marx“.

Co s tím vším může dělat jednotlivec? „Těžko říct. Dá se s tím nesouhlasit,“ poznamenal Keller pro zasmání. Pak ale začal vysvětlovat, jaké mechanismy hýbou světem a proč jednotlivce či dokonce skupiny vysoce přerůstají.

...lidé už jsou jenom přísavky

Jakmile se peníze utrhnou ze řetězu, tak ony se začnou množit a klonovat způsobem, že lidé se stanou jenom přívěskem těch mechanizmů, dokonce možná včetně těch bohatých. Sociologie je právě od toho, že nevykládá dění ve světě nějakými psychologickými pohnutkami. Snaží se mechanismy, které za tím stojí, které někomu vyhovují více a někoho vyloženě poškozují, ale mají v podstatě nadindividuální povahu.

A jakmile se deregulovala ekonomika a financím se umožnilo, aby začaly žít způsobem nezávislým na tovární produkci, tak v podstatě ani majitelé továren s tím nic nenadělají a oni sami jsou otroci.

Když se to hodně zjednoduší, tak v zásadě se stalo to, že v devatenáctém století si ekonomika podřídila všechny oblasti života společnosti.

Už v 19. století začala ekonomika diktovat

Během devatenáctého století trh a ekonomika začaly diktovat všem. Vzdělání se musí vyplácet, kultura musí vydělat, jedno vedle druhého. Ekonomický imperativ začal diktovat své podmínky všem oblastem lidské společnosti. Dnes jsme navíc svědky toho, že ještě v rámci toho ekonomického imperativu se vydělila síla velkých peněz, která dokonce diktuje klasické výrobě zboží a klasickému poskytování služeb.

Firmy nejsou hodnoceny podle Kellera hodnoceny na základě toho, kolik toho lépe vyrobí, ale jenom podle toho, o kolik lidí více propustí. Běžně to funguje tak, že do firmy nastoupí manažer a zruší ta oddělení, kde lidé vydělávají nejvíc.

Teď se to nedávno stalo u Siemense. Tam před dvěma lety v Mnichově zrušili základní vývoj, kde byly ty největší a nejlépe placené mozky. Vůbec je nezajímalo, že je potom předběhnou Japonci. Ale tím krátkodobě ušetřili nejvíce peněz.

TÉMA: Ekonomika

Zrušili "mozky", vydělali a zmizeli

Díky tomu, že zrušili vědeckou základnu, vzrostly akcie. Ti manažeři v tom okamžiku si vzali svoje opce, odnesli si to v batohu a už je Siemens přestal zajímat. A takto funguje dnešní finanční svět.

V klasické ekonomice byl důležitý manažer. Dneska manažer je také jenom poskok, protože akcionáři chtějí mít alespoň šestnáct osmnáct procent výnos, říká profesor. A ten manažer jim buď třeba i na úkor firmy ten výnos krátkodobě zabezpečí – pak tam může ještě nějakou chvíli být, nebo bude chtít dlouhodobě rozvíjet firmu a pak ho vykopnou a vezmou si manažera, který ten krátkodobý výnos zajistí. Firmu prodají a jdou někam jinam.

Penzijní fondy jsou za tím též

Penzijní fondy jsou prý například jedněmi z těch hlavních subjektů, které se takto chovají. Soukromé penzijní fondy v zásadě neruinují jenom ty lidi, kteří pak nemají vyplacenu penzi, že ten fond krachnul. Ony ruinují i fungující firmy tím, že jim kladou takto nereálné požadavky na výnosy z akcií a pak zas odejdou vydusit jinou firmu,“ uzavřel Keller otázku „moc jednotlivce“.

„Stojí za dnešním děním Bilderberg?“ zněl další dotaz. A tak Jan Keller popsal, jak z hlediska sociologa vůbec fungují elity. „Mocenská elita se pozná podle toho, že se nedá sociologicky zkoumat. Nepustí k sobě sociology. Jediný výzkum, který byl, provedli manželé Michel Pinçon a Monique Pinçon Charlot ve Francii. Ti se dostali do prostředí tří set nejbohatších francouzských rodin a popisují jejich životní styl,“ uvádí sociolog do problematiky.

Jsme pod rozlišovacími schopnostmi elit

„A z toho, co oni popisují o třech stovkách nejbohatších Francouzů, mně nijak nevychází, proč by se ti lidé měli zajímat o poměry u nás. Oni nás vůbec k ničemu nepotřebují. Já si myslím, že my jsme pod jejich rozlišovací schopnosti,“ říká Keller.

„V jedné z knih zmíněného páru je dotazník, jestli patříte mezi elitu. Nedoporučuji. Člověk se akorát zakomplexuje. Je tam dvacet otázek, kdy v ani jediné se nemůže normální smrtelník identifikovat. Například majetek musíte mít minimálně na třech kontinentech. Když ho máte jenom v jedné zemi, tak už mezi elitu nepatříte,“ přibližuje sociolog normálním smrtelníkům fungování elit.

Máte vrtulník? Ne? Pak nemůžete "elitně" lyžovat

A pokračuje: „Do vaší letky musí patřit vrtulník, protože jak byste jinak ve Švýcarsku lyžovali, kdybyste neměli vrtulník. Prostě je to úplně jiný svět. Elitu poznáte i podle toho, že nikoho z nich nepotkáte. V knihách zmíněného páru je popisován systém enhvězdičkových hotelů, které kdyby Čech vyhrál ve sportce miliardu, tak by ho tam stejně nepustili, protože elita by to přestala navštěvovat,“ dává Keller k dobrému.

„Už vrátní tam mají takový čich, já kdybych si na sebe vzal, co mám nejlepšího, tak mě tam nepustí. Obsluha těch hotelů má k dispozici tlusté knihy, kde si po večerech čte, co která z těch rodin preferuje. Takže je třeba, když oni přijedou kdekoliv na planetě do toho hotelu, aby pokoj byl laděn v barvách, které oni mají rádi, aby tam nebyla žádná květina, kterou oni nemusí a podobně,“ přibližuje sociolog myšlení těch, kteří „tahají za nitky“.

Nejbohatší rodina má 1230 českých dluhů

A z uvedených příkladů podle něj plyne, že „pokud lidé žijí v takovém prostředí, tak jim může být úplně jedno, jestli se Česko tuneluje nebo ne“. K tomu podotýká: „Jenom pro srovnání a ne proto, že bych té rodině záviděl. Nejbohatší rodina na planetě ve srovnání s českým dluhem ve výši 1,5 bilionu korun má majetek tisíc pět set třicetkrát větší,“ uvádí Keller.

„To znamená, kdyby ho zaplatili tisíc dvě stě dvacet devětkrát, tak té rodině na drobné výdaje domácnosti pořád zbude 1,5 bilionu korun. To je naprostá nesouměřitelnost, dokladující, že oni naši ekonomiku skutečně k ničemu nepotřebují,“ dal sociolog Jan Keller další příklad, proč si nemyslí, že by zrovna Česko měla trápit jakási mocenská skupina Bilderberg.