Česká ekonomika vykázala podle posledních zveřejněných údajů ve čtvrtém čtvrtletí minulého roku meziroční pokles HDP o 1,7 procenta, průmyslová výroba v únoru klesla meziročně o 5,7 procenta, březnová míra inflace činila 2,8 procenta a nezaměstnanost ke konci března byla 8 procent. Co těmto údajům jako makroekonom říkáte?
Dívám se na ně pozitivně, protože jsme v NERVu pracovali i s pesimističtějším scénářem. To znamená, že čeští politici i čeští ekonomové byli připraveni řešit i silnější dopady hospodářského cyklu na českou ekonomiku. To, že čísla jsou taková, jaká jsou, považuji za výsledek vývoje, který byl predikován a na který jsme byli připraveni. Ale je třeba konstatovat, že proces opuštění hospodářské krize bude delší, než se původně čekalo.
Čekal jsem větší oživení v souvislosti s podzimními volbami v Německu, ale je zřejmé, že německá vládní koalice si bude muset zabezpečit hlasy voličů jinak než díky ekonomickým ukazatelům. Vývoj v Německu je klíčovým faktorem určujícím základní parametry našeho makroekonomického vývoje. Tím mám na mysli tempo ekonomického růstu a míru nezaměstnanosti.
Psali jsme:
Vláda Petra Nečase se od začátku své existence prohlašovala za vládu rozpočtové odpovědnosti a většina ekonomů jí zpočátku tleskala. Po třech letech už jsou kritičtější. Jak hodnotíte ekonomické kroky vlády během téměř tří let?
Co se týká rozpočtové odpovědnosti, tak vláda dostála svým předvolebním slibům. Možná je dokonce rozpočtově víc odpovědná, než je ekonomicky racionální. Přebytky, které se nyní objevily na účtu státního rozpočtu, vyvolávají vzhledem k tempu ekonomického růstu mnoho otazníků. To znamená, zdali by nebylo lepší, aby volné finanční prostředky, které se někomu odnímají, nezůstaly u těch, co je vytvářejí.
Tyto subjekty by s nimi, ať už podnikají, resp. investují nebo je spotřebovávají či spoří, zacházely racionálněji, což by vedlo k větší hospodářské aktivitě. Domnívám se, že vláda iniciuje využití i volných finančních prostředků, které jsou dlouhodobě na účtech firem se státní účastí tak, aby tyto prostředky byly použity produktivně a mohly pomoci ekonomickému růstu.
Vládě Petra Nečase vytýkají její kritici nedodržení volebních slibů, hlavně těch, které se týkaly nezvyšování daní. Přidal byste se k nim?
Osobně jsem se zvýšením DPH nesouhlasil. Reakce, která následovala, dávala za pravdu těm, kteří říkali, že to není dobré opatření. Nicméně nyní vidíme, že příjmy z DPH se zvýšily. Přesto je iracionální na jedné straně firmám či domácnostem finanční prostředky odnímat a na druhé straně vybírat činnosti a důvody, jak je do hospodářství vrátit. To nevede k očekávaným výsledkům a dlouhodobě spíše deformuje ekonomiku, než ji rozvíjí směrem k efektivní alokaci zdrojů, která podpoří konkurenceschopnost našich firem, která jim umožní se lépe prosazovat - ať už na trhu Evropské unie nebo na světovém.
Psali jsme:
Jako liberálnímu ekonomovi se Vám asi nezamlouvá, že takzvaný den daňové svobody u nás nastane až 21. června. Téměř polovinu toho, co člověk vydělá, tedy odvede státu. Jaký by byl ideální poměr?
Při výběru daní je třeba respektovat jak ekonomickou efektivnost, to znamená nepodlomit motivace firem podnikat a být konkurenceschopný na trzích, ale také se snažit udržovat určitou sociální kohezi společnosti. To znamená, že je společnost schopna se postarat o ty, kteří se z různých důvodů o sebe v daném okamžiku nemohou postarat. Myslím, že mnohé výdaje, které jdou u nás do sociální oblasti, jsou předimenzované. O tom svědčí i míra rovnostářství, kterou si u nás pěstujeme. Potvrzuje to i průběh.Lorenzovy křivky, která znázorňuje míru příjmové nerovnosti. U nás je daleko plošší než ve většině zemí Evropské unie, což znamená, že máme větší sociální rovnost.
Co by mohla stávající koaliční vláda udělat, aby se podařilo v příštím roce oživit ekonomiku a snížit nezaměstnanost? Případně něco, co by takový efekt mohlo přinést v delším časovém horizontu, třeba během příštích pěti let?
Určitě vláda nesáhne do daňové oblasti, což je zřejmé, neboť to premiér explicitně prohlásil. Jsou to ovšem opatření, která by snížila administrativní náročnost podnikání. Kupříkladu všechna opatření odstraňující zbytečné byrokratické překážky, s nimiž podnikatelé zápolí. Jejich odstranění naráží pouze na zájmy úzké skupiny lidí, kteří si chrání svá pracovní místa ve veřejném sektoru. Pak by se ukázalo, že nejsou zcela vytížení a že se vůbec nejednalo o efektivní činnost. Tam vláda zjednodušením, zrušením mnohých naprosto iracionálních regulací, může výrazně prospět oživení hospodářské činnosti u nás.
Nynější prezident a bývalý premiér Miloš Zeman v souvislosti s ekonomikou často zdůrazňoval význam investic a za jeho vlády investiční pobídky také nastartovaly ekonomický růst. Mají smysl i teď?
Investiční pobídka je suplování nižší konkurenceschopnosti ekonomického prostředí. Musíme jimi nahrazovat to, že nemáme dobrou infrastrukturu nebo že nemáme srovnatelně vynutitelné zákony jako v jiných zemích. Navíc investiční pobídky výrazně mění strukturu ekonomiky. Jedná se o velmi populární politické prohlášení, které je spojeno s mýtem, že investiční pobídky přinášejí práci, ale chybí analýza, o kolik míst naopak ekonomiku připraví. Příkladem může být firma na výrobu televizních obrazovek Philips, která přišla do Hranic na Moravě díky investiční pobídce, ale záhy došlo k likvidaci podobného počtu pracovních míst v Rožnově pod Radhoštěm, kde se obrazovky stejné technologické úrovně vyráběly, ale bez investiční pobídky.
Psali jsme:
Díky investičním pobídkám jsou vidět pracovní místa, která vzniknou, ale nejsou vidět ta, která zaniknou. A zanikají – což by nás mělo znepokojovat z hlediska struktury ekonomiky – většinou v malých a středních podnicích, které jsou důležité, protože se umějí daleko rychleji a pružněji přizpůsobovat poptávce a strukturálním změnám, které jsou způsobeny cyklickým vývojem nebo módními trendy. Zanikají především proto, že velký investor je díky investiční pobídce schopen nabídnout vyšší příjem, než sobě nebo svým zaměstnancům mohou vyplácet drobní a střední podnikatelé. Mediálně jsou vidět firmy, které k nám přijdou, a místa, která vytvoří, ale není tak dobře vidět ta místa, o něž nás investiční pobídka přímo či nepřímo připraví. Takže nejsem příznivcem investičních pobídek.
Ing. Miloš Zeman
V úvodu jsem zmínil meziroční pokles průmyslové výroby o téměř šest procent. Co byste se s tím snažil udělat na místě ministra průmyslu?
Především bych se snažil přispívat k větší stabilitě podnikatelského prostředí u nás a snadnější predikovatelnosti jeho vývoje. A k vyřešení dlouhodobých záležitostí, které není jednoduché řešit. To je například problém omezení limitů těžby, v němž pro Ministerstvo průmyslu a obchodu společně s obcemi, kterých se to týká, a firmami, které mají licenci na těžbu, existuje velký prostor pro to, aby se dohodly. Dohoda by pak znamenala zbavení se nejistých parametrů při dalším rozhodování o energetických investicích, kde stát má klíčové slovo, například o rozšíření našich jaderných elektráren. Tato záležitost mimo jiné určitě ovlivnila i hlasování našich poslanců v europarlamentu o emisních povolenkách, aniž si to, možná, oni sami uvědomili.
Psali jsme:
Důsledky neodpovědných politických hlasování mají konkrétní ekonomické dopady, resp. škody, které lze ekonomicky vyčíslit. Často si neuvědomujeme, jak jemné je předivo informací, které ovlivňuje ekonomické rozhodování, ovlivňuje ceny, které jsou hlavní informací při investičním rozhodování. Bohužel politici o tom nevědí nebo alespoň dělají, že nevědí, a proto často přijímají naprosto protichůdná opatření, která si vyžadují následné nemalé a zbytečné ekonomické výdaje.
Období transformace naší ekonomiky v devadesátých letech stále nedává ekonomům spát. V nedávném rozhovoru pro Hospodářské noviny o ní expremiér Jan Stráský hovořil poměrně kriticky, zatímco Václav Klaus ji trvale hájí. Šlo o povedenou transformaci, nebo o rozkradenou privatizaci, nemělo se počkat na kvalitnější legislativu?
Myslím, že spíše nedává spát některým politikům než ekonomům. Období české transformace považuji za velmi vydařený způsob přechodu od nekonkurenceschopné příkazové ekonomiky, která produkovala zboží, které si lidé kupovali jen proto, že se k jinému nedostali, k tržnímu hospodářství. A to ze dvou důvodů. Podívejte se, v jakém stavu máme současné státní firmy, které se neprivatizovaly. Uvedu příklady – Lesy ČR, České aerolinie a Budvar. Dejme tomu, že u Budvaru existoval důvod, proč nebyl privatizován, jímž byl známkoprávní souboj s Anheuser Busch. Budvar, i když to je samozřejmě jiný příběh než Lesy ČR nebo ČSA, není zdaleka tak úspěšný jako Plzeňský Prazdroj. A že bychom měli čekat na tvorbu dokonalejších zákonů a provedli všechno až ve standardním právním prostředí? To radila většina kritiků naší transformace. Myslím si, že to je mýtus.
Psali jsme:
Copak u nás nyní máme tak dobré zákony, že bychom privatizaci nezpochybňovali? Samozřejmě, že nemáme! V první polovině 90. let byly transformační procesy konzultovány s takovými institucemi, jako Mezinárodní měnový fond, od něhož jsme tehdy měli překlenovací úvěr. Sám jsem se v té době setkával s experty MMF a československá cesta transformace byla dávána za příklad i sousedním zemím, Polsku a Maďarsku. Byly tu excesy, ale copak později jsme nebyli svědky žádných velkých hospodářských excesů? Jedním byla určitě dostavba dálnice do Ostravy a k polské hranici, která snad měla stát dvakrát víc, než za kolik byla postavena. K podobným věcem, bohužel, dochází pořád, ať se nám to líbí, nebo nelíbí. Nejvíce ve spolupráci veřejného a soukromého sektoru. Je třeba přijmout opatření a vytvořit takové mechanismy, aby krádeže tohoto druhu byly minimalizovány.
Domnívám se, že kdybychom privatizaci odložili do doby, kdy náš parlament přijme evropské zákony, národohospodářské ztráty by byly daleko větší a techniky loupeže by byly daleko sofistikovanější.
V září minulého roku jste se stal jedním z šesti iniciátorů výzvy k přímé volbě poslanců do Parlamentu České republiky. Co vás k tomu vedlo a stojíte si pořád za tou myšlenkou?
Samozřejmě! Cílem nebylo oslabit politické strany, ale naplnit je odpovědnými lidmi namísto „hlasovacích strojů“, které se neúčastní práce ve výborech, což je základní povinností svéprávného poslance. Neúčastní-li se poslanec na práci výborů, tak je flákač. Průměrná absence poslance ve výboru přesahuje 28 %. Průměrná absence studenta střední školy, který má mimo puberty spoustu jiných důvodů nejít do výuky, je o více než polovinu nižší. Domníváme se, že systém, kdy za jeden obvod je volen jeden poslanec, přinutí poslance odpovědněji pracovat. Nechceme nic jiného než zmenšit vliv neviditelných kmotrů, kteří si dosazují ty třetí, čtvrté, páté lidi na kandidátky velkých stran. Volební systém se musí proměňovat vzhledem k potřebám společnosti.
Psali jsme:
Jakmile se ukázalo, že v této zemi začínají převládat byzantské či asiatské manýry kmotrů nebo vorů, vládnou klany, které nejsou kompatibilní se zastupitelskou demokracií, tak je nutné mechanismy fungování zastupitelské demokracie nastavit tak, aby takovému stavu účinně bránily. Ne že jen budeme psát, že ten a ten je kmotr a že si postavil v chráněném území vilu s velkým bazénem, ale pokusme se vytvořit efektivní systém, který zabrání tomu, aby pucflek kmotra se stal poslancem. Je pravděpodobné, že z přímého souboje o jediný mandát ve volebním obvodu vzejdou kompetentní poslanci, s nimiž loutkoherci nebudou moci tak snadno hrát dle svého scénáře. To je smyslem naší iniciativy.
Z pozice člena Národní ekonomické rady vlády jste obhajoval majetkové vyrovnání státu s církvemi. Přitom jste se ale věnoval přípravě téhož už za sociálnědemokratického ministra kultury Pavla Dostála ve vládě Miloše Zemana. Ale ty dva přístupy se musely hodně lišit, ne?
Představte si, že to, co vás nejvíce bouchne do očí, tedy celková hodnota majetku, která měla být převedena církvím, byla za ministra kultury Pavla Dostála dokonce ještě o půl miliardy korun větší. Systematická diskuse o církevním vyrovnání byla zahájena vládou Miloše Zemana v letech 1998 až 2002. Ministr kultury tehdejší sociálně demokratické vlády ustanovil komisi pro narovnání vztahů mezi církvemi a státem. Hodnota majetkového vyrovnání, s níž se pracovalo v roce 2000, činila 100 miliard korun. Tato suma v předminulém roce odpovídala částce 131 miliard korun v cenách roku 2011. Na konci minulého roku při roční míře inflace 2,9 procenta činila již 134,556 miliard korun. Byla by tedy o 556 milionů vyšší než částka, kterou předložila nynější vláda.
Pozitivní je, jak se vše podařilo vyjednat i z hlediska časové dimenze do budoucna. Církve mají třicet let na to, aby z prostředků, které dostanou, zabezpečily svůj provoz bez jakékoli státní dotace. Například pro římskokatolickou církev to znamená vytvořit zdroje, které jí budou generovat v současných cenách každoročně přibližně miliardu a půl korun. To je nesmírně těžké! Za třicet let už bude muset být církev soběstačná. Pro stát to bude mimořádně výhodné, protože po třiceti letech už nebude platit církvím nic na jejich provoz ze státního rozpočtu, zatímco teď to jsou téměř dvě miliardy ročně.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
