Ekonomický expert, analytik a konzultant Petr Zahradník potvrzuje, že „čistá ideální cesta“ privatizace i vzhledem k nedostatku zkušeností a kapitálu neexistuje. Za klíčovou chybu však považuje, že nebyly včas privatizovány velké banky.

Nebyl jste překvapen otevřeností bývalého politika Jana Stráského, který stál několik let po boku Václava Klause, byť po více než dvaceti letech od začátků ekonomické transformace?

Pan Stráský už není angažován v politických aktivitách, může být upřímný a může objektivně popisovat realitu.

V rozhovoru někdejší vrcholný politik ODS říká, že „jednou z cest, jak nechat lidi zbohatnout, je nechat je krást. A cesty, jak lidi nechat zbohatnout, jsme hledali“. A vytvoření fondů, které podle něj pak někam utekly, bylo vedeno myšlenkou akumulovat kapitál do rukou několika lidí, aby si mohli „sáhnout“ na velké podniky. Co tomu říkáte?

Jsem si zcela jist, že to tak bylo. Pan Stráský má naprostou pravdu, když mluví o dilematu mezi rychlostí privatizace a právní perfektností privatizačního procesu. Souhlasím s tím, že existovaly omezené zdroje, kterými se dalo privatizovat. Úspory domácností byly malé, zájem zahraničního kapitálu v té době nebyl také silný. Tehdy nešlo jen o to, že politici nechtěli prodat zahraničnímu kapitálu všechno, ale zpočátku zahraniční kapitál neměl tak silný zájem. V letech 91-92 těsně po startu ekonomické reformy bylo Československo opravdu spojené s kvantem nejistot. Nebyla pravda, že by sem zahraniční kapitál proudil ohromnými toky v obrovských částkách. Vzhledem k tomu, že u nás bylo zestátněné úplně všechno, na rozdíl od Polska, Maďarska nebo NDR, kde běžně fungovali soukromí maloobchodníci, soukromé restaurace, soukromí poskytovatelé služeb, o to větší potřeba privatizace tu existovala.