Nemluví se, ani se o tom nepíše - a pokud ano, tak většinou krátce, potichu s odkazem na to, že se to týká pouze nepatrného množství populace, takže to nezaslouží ani větší pozornost. Přesto tací lidé existují. Příklad, jenž popisujeme níže a na který upozornil časopis Nový prostor, který nabízejí většinou lidé bez domova k prodeji, je možná typičtějším a mnozí, kteří si ho přečtou, mohou na něj nahlížet tak, že si dotyčná mladá žena za takovou situaci může sama. Než však takovéto soudy kdokoli vynese, měl by se zamyslet, kolik chyb dělal třeba v útlém mládí on a jak za ně zaplatil či neplatil, poněvadž se díky zázemí v rodině nemusel potýkat s jejich následky. Pokud takové zázemí v rodině ale mladý (a chybující) člověk nemá, pak pro něj ty následky mohou být naprosto fatální…
Na místě je však také třeba uvést i to, že se do situace „chybějící kolonky“ může dostat i člověk, který třeba řadu let pracoval, ale pak mu k doložení příjmu v některé kolonce bude chybět zaměstnavatel, který dnes již neexistuje nebo u kterého si vydělával (většinou ne vlastním rozhodnutím) takzvaně načerno. Přidá-li se potíž s bydlením či jiná, dosáhnout na přiznání nějaké finanční podpory je také pořádně těžký úkol, při které musí vynaložit hodně úsilí jak ten, kdo o peníze k životu žádá a potřebuje je, tak i úředníci, kteří na doložení všech nezbytností dohlížejí. Paradoxně je na tom totiž lépe v takových situacích ten, kdo je dlouhodobě nezaměstnaný – nemusí složitě dokládat, kde pracoval, shánět razítka, potvrzení a podobně. V takovém případě jde totiž vše rychleji – stačí jen jedno jediné…
Zatnout zuby a vyrazit na úřad. A zjistit, že to není zase tak jednoduché...
Ale zpět k příběhu, který popsala ve vánočním čísle Nového prostoru Anna Hausnerová.
„Může vám být jen něco málo přes dvacet, ale od doby, kdy jste si vyzvedli z výchovného ústavu své osobní věci, už pár let uplynulo. I tak se potom potloukáte světem, jak se dá – ve squatech, v hernách a periférii lidí, co jsou na tom podobně jako vy a tudíž vám aspoň trochu – na rozdíl od většiny společnosti – rozumí. Od státu jste nikdy nic nechtěli a nestaráte se tudíž o něj. Jenomže co dělat, když například taková dívka otěhotní? Najednou nejde jen o vás, a tak najdete sílu začít se snažit chovat zodpovědně a věci měnit. Sklopit tedy uši, zatnout zuby a vyrazit na úřad,“ popsala začátek anabáze Hausnerová.
Psali jsme:
Zjistila brzy, že duplikát rodného listu, bez kterého se neobejde, jí pošlou z města, kde se narodila, poštou. Ovšem chce to maličkost, nad kterou většina lidí, mající zázemí ani nepřemýšlí – je k tomu potřeba nějaká doručující adresa či poštovní schránka. Tedy nemá-li ji ten jedinec, musí někoho takového aspoň znát, aby mu tam doporučený dopis s dokladem dorazil (jet si pro něj na úřad přímo je většinou nedosažitelné, poněvadž na to chybí peníze). Hausnerová konstatuje, že i občanský průkaz úřady ale na žádost udělají a dokonce bez pokuty, pokud ji neztrácí dotyčný jedinec často a opakovaně. „Jinak zaplatíte i několik tisíc. Jenomže zkuste mít doklady na ulici déle než týden a zaplatíte bobříka statečnosti,“ poznamenává dívka, která s životem na ulici má zřejmě své osobní zkušenosti. (ParlamentníListy.cz se pokoušely na ni získat přímý kontakt v redakci Nového prostoru, ovšem tam po celý den nikdo nezvedal telefony, ani nereagoval na SMS, pozn. red.)
Čekání na pár stovek opepřené otázkou: Víte, kolik lidí sociální dávky zneužívá?
Cesta k finanční pomoci od státu v případě nouze vede dále přes evidenci na úřadu práce. Tam lze také žádat o dávky státní sociální podpory, ideálně v místě trvalého bydliště. „Sice se jde evidovat v místě skutečného pobytu, ale jen po doložení nájemní nebo pracovní smlouvy. A tak je nejjednodušší se vypravit do místa, které máte na úřadech vedené u vašeho jména jako trvalé bydliště, i když je to dávno cizí místo. Tak se tedy ptáte na hmotnou pomoc či na prostředky na cestu právě v takové situaci. Od úřednice se dozvíte, že o tom musí rozhodnout vedoucí odboru. Čekání na chodbě na pár stovek na jízdenku se tak notně protáhne s odůvodněním: Víte, kolik lidí dneska sociální dávky zneužívá?" konstatovala dále Hausnerová.
Přesto nakonec nějaký finanční obnos dostala, byť představoval peníze dostačující prý ani ne na půl cesty (vychází se zřejmě z nejlevnějšího způsobu dopravy do míst, kde ji už před lety nikdo nechtěl a nepotřeboval).
„Na úřadech tu byli vstřícní, slečna za přepážkou se mně snažila pomoci, ale v lejstrech jí chyběla kolonka, do které by se dalo vyplnit, kde skutečně pobývám. Přiznala jsem, že v létě jsem měla stan, v zimě přespávám různě u známých,“ odpověděla prý po pravdě Anna. Jenomže, žádá-li o dávky státní sociální podpory, je potřeba, aby úředníci mohli konkrétní situaci hodnotit, znát místo pobytu a situaci společně posuzovaných osob… "A tak byla na pomoc i zde přivolána vedoucí odboru. A ta se mi snaží vysvětlit úřední postupy a náležitosti, které musí dodržet,“ pokračuje v popisu nepříjemné situace žena z příběhu.
Psali jsme:
Bydlím na lavičce u nádraží, jak úřednice posoudí, kolik peněz mi náleží?
Ta reagovala otázkou: Když vám řeknu, že bydlím na lavičce u nádraží, pojedete se tam podívat? Následoval prý proto rozpačitý pohled úřednice, doprovázený odpovědí: „Ano, museli bychom se tam vyjet podívat a vyhodnotit situaci konkrétně na místě.“
A tak se úřednice snažily najít raději nějakou rozumější cestu, jak na neodbytnou kolonku vyzrát. „Společně jsme došly k závěru, že mám vlastně předjednaný azylový dům, ale je tam potřeba doložit potvrzení, že to úřad práce zaplatí, jinak místo nepotvrdí. No a na pracáku potřebují zase tu smlouvu s azylákem, jinak nemůžou potvrdit dávku doplatku na bydlení – je to začarovaný kruh. I když se úřednice snaží maximálně, pátrají, volají, kolonka zůstává prázdná. A dávka mimořádné okamžité pomoci, díky které bych mohla dostat alespoň nějaké peníze, v případě bytové nouze, byla zrušena před pár měsíci,“ uvedla Hausnerová.
Když není vyplněná kolonka, běžte si vypůjčit...
A jak celý příběh dopadl? Přestože se úřednice maximálně snažily dotyčné mladé ženě v nesnázích pomoci, nakonec musely své snahy zakončit doporučením: „Tak si na to někde půjčte. Až vyplníte adresu azyláku a doložíte smlouvu, zaplatíme vám to zpětně.“
Komu to připadá nepravděpodobné, není úlohou tohoto článku ho přesvědčovat o opaku. Možná snad jen – že stačí se optat pod příslibem anonymity některých pracovnic, které se výplatami sociálních dávek léta zabývají, zda podobné případy zaznamenaly ve své praxi.
Psali jsme:
Každopádně žena, která popisuje svůj konkrétní příběh, ho uzavírá tím, že si v tom cizím městě, kde má však stále trvalé bydliště, dala aspoň zmrzlinu a v duchu mohla pogratulovat těm, kterým se – na rozdíl od ní - úspěšně daří sociální dávky zneužívat.
"Zneužívači" by mohli sloužit na úřadech jako asistenti...?
„I když – pokud se jim daří ošálit všechny kolonky, patří jim snad skoro můj obdiv než odsouzení. Na každý úřad by možná nebylo špatné udělit jednoho asistenčního zneužívače, který by ulevil i těm ochotným dámám za přepážkou,“ uzavřela Hausnerová.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Alena Hechtová
