Léta to vypadá, že komunističtí pohlaváři, kteří jsou odpovědní za tvrdý a nelidský přístup k těm, kdo hledali svobodu za hranicemi Československa, budou mít klidný důchod. Podle aktuálních informací to tak ale už nevypadá.
Platforma evropské paměti a svědomí dosáhla před nedávnem dvojího právního průlomu: Bavorský zemský vyšetřovací úřad v Mnichově (LKA München) začíná vyšetřovat zabíjení německých občanů na železné oponě v bývalém Československu. Tyto kroky zahájil kvůli trestnímu oznámení, jež podala Platforma evropské paměti a svědomí v srpnu 2016 německému nejvyššímu spolkovému státnímu zástupci. Oficiální stanovisko platformy lze nalézt v tomto odkazu.
Mezi zodpovědné osoby platforma zahrnula poslední žijící členy politbyra Komunistické strany Československa Milouše Jakeše, Lubomíra Štrougala a Petera Colotku. Případ odstartovalo otevření případu smrti osmnáctiletého Hartmuta Tautze, který byl zabit za hranicemi Bratislavy v srpnu 1986. Ten byl potrhán psy Pohraniční stráže a ponechán zemřít bez lékařské pomoci.
Podle Platformy evropské paměti a svědomí je to poprvé, co Německo vyšetřuje zabíjení svých občanů v zahraničí v době komunismu. A také poprvé, kdy jsou vysoce postavení komunističtí funkcionáři vyšetřováni třetí zemí.
Trestní oznámení v pěti signálních případech zabíjení německých občanů na hranicích Československa se Spolkovou republikou Německo a Rakouskem v době komunismu podala Platforma evropské paměti a svědomí německému nejvyššímu spolkovému státnímu zástupci v srpnu 2016. Od té doby rozhodl německý spolkový soud, že se případy budou zabývat bavorské orgány činné v trestním řízení. Nejnovější zprávou je, že vyšetřování povede bavorský zemský vyšetřovací úřad v Mnichově (Landeskriminalamt in München).
Pro trestní oznámení vyrešeršovala platforma minimálně 67 osob zodpovědných za smrt uprchlíků, kteří by ještě mohli být naživu. Na vrcholu řetězce velení jsou už zmínění poslední žijící členové politbyra KSČ Milouš Jakeš, Lubomír Štrougal a Peter Colotka.
„Máme velkou radost, že píšeme právní historii,“ uvedla výkonná ředitelka platformy Neela Winkelmannová. „Od roku 1989 Německo nikdy nevyšetřovalo zabíjení uprchlíků z NDR na železné oponě ve východním bloku. Stejně tak žádná země ještě trestně nestíhala komunistické pachatele z jiné země. To znamená, že konečně padají neviditelné hranice bývalého východního bloku a že se spravedlnost stává více a více univerzální hodnotou,“ uzavřela Winkelmannová.
22 metrů od svobody
Osmnáctiletý Hartmut Tautz se rozhodl odejít z NDR na Západ v létě roku 1986. Do svého odchodu do ČSSR žil se svou rodinou v Magdeburgu. Jeho otec pracoval jako zubař a ve volném čase se věnoval opernímu zpěvu, Hartmut zdědil jeho muzikální nadání a oblíbil si klarinet. Ale protože jeho příbuzní žili v západním Německu, nebyl přijat ani do armádního souboru v rámci čtyřtýdenního armádního cvičení v maturitním ročníku. Vzápětí se musel vyrovnat se smrtí otce, který zemřel na infarkt.
Právě tehdy se rozhodl pro útěk. Své matce řekl, že jeho třída pojede po maturitě na školní výlet do Leningradu (dnešního Petrohradu), kam ale neodcestoval. O několik dní později se Christa Tautzová dozvěděla, že její syn zemřel v Bratislavě. Jeho případ podrobně zmapoval Ústav pro studium totalitních režimů, který na tomto odkazu (https://www.ustrcr.cz/uvod/
Z následného vyšetřování komunistické Státní bezpečnosti (StB) přešel Tautz do ČSSR 31. července 1986 v prostoru obce Petrovice v okrese Ústí nad Labem (mimo hraniční přechod) a přes Prahu pokračoval vlakem do Bratislavy.
V Bratislavě se 1. srpna ubytoval na vysokoškolském internátu Družba v městské části Karlova Ves, kde zůstal do 8. srpna. V této době se zřejmě rozhodoval, přes který úsek hranice na okraji Bratislavy se pokusí přejít do Rakouska – z několika vyvýšených míst ve městě bylo totiž možné pozorovat rakouské území. To však neznamenalo, že by bylo snadné odhalit zabezpečení těchto úseků Pohraniční stráží, popisuje Tautzovo rozhodování Ľubomír Morbacher z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Těchto úseků se také týkal rozkaz náčelníka Hlavní správy Pohraniční stráže a ochrany státních hranic generálmajora PhDr. Antona Nemce z července 1985, v němž byla stanovena důležitá režimová opatření při střežení hranice s „kapitalistickými“ státy. Týkala se hlavně efektivního zasahování pohraničních hlídek a bojových skupin proti utečencům v „pásmu překrytí“ − mezi drátěnými zátarasy a hranicí.
Z tohoto rozkazu přímo vyplývalo vytvoření drastického „systému smeček“ na střežení hranice za použití služebních psů pro „útok na volno“. Na vnější straně drátěných zátarasů byly vybudovány kotce, které ovládal psovod na dálku lankem z vnitřní strany hranice, a dále tzv. automatické kotce pro smečku, jež se otevíraly současně se signálem i dálkově z roty Pohraniční stráže.
Pokud nebyly v některém úseku kotce zbudovány, mohl po signálu z konkrétního úseku vypustit smečku psovod. Smečka, cvičená k útoku již od štěňat, byla velmi nebezpečná a její chování nebylo možné ovládat jako při použití jednoho služebního psa. Kupříkladu přeběhnutí samostatně útočících smeček na území cizího státu nedokázali pohraničníci zcela zabránit.
Hartmut Tautz se rozhodl přejít hranice z bratislavského sídliště Petržalka, jehož okrajové obytné domy dělilo od rakouského území jen několik set metrů. Dne 8. srpna přešel ve večerních hodinách za benzinovou stanicí na tehdejší Kossuthově ulici přes silnici a za železniční tratí přestřihal kleštěmi týlový plot s pomocnou signalizací. Potom vešel do kukuřičného pole, za kterým ležela asfaltová silnice a kontrolní pás na určení stop,“ popisuje dále Tautzovu anabázi Ľubomír Morbacher z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Dostal se až k signální stěně, prostříhal se vodiči a pokračoval směrem ke státní hranici. Následný zkrat zalarmoval pohraničníky 11. brigády Pohraniční stráže Bratislava a její dislokované jednotky 11. roty Petržalka–Kopčany. „Do prostoru byla vyslána dvojčlenná hlídka, kterou tvořili velitel hlídky, voják základní služby Ivan Hirner (* 4. 9. 1964), a člen hlídky, voják základní služby Oldřich Kovář (* 31. 10. 1967), se služebními psy puštěnými na volno, využívanými jako „smečka samostatně útočících psů“. Po jejím příchodu k přestřižené signální stěně Hirner navedl dvojici psů na stopu a vypustil je k útoku. Hartmut Tautz stačil ujít kukuřičným polem zhruba 250 metrů, když jej zhruba ve 22:25 ve vzdálenosti 22 metrů od hranice smečka dostihla,“ napsal Ľubomír Morbacher z Ústavu pro studium totalitních režimů dále v portrétu Hartmuta Tautze.
Zavřená rakev
Ze zápisu výslechu svědka Oldřicha Kováře ze dne 9. 8. 1986 je možné utvořit si úsudek o pravděpodobných okolnostech závěru zákroku pohraničníků: „Videl som na tomto mieste prestrihnuté pletivo, ostnatý drát a stopy obuvi vedúce od tohto miesta smerom k štátnej hranici […] potom asi 10 m od kraje kukuričného poľa sme našli miesto, ktoré bolo zošliapané a po jeho osvietení baterkou sme spozorovali muža ležiaceho na zemi na ľavom boku hlavou obráteného smerom k demarkačnej čiare, ktorá sa nachádza od uvedeného miesta vo vzdialenosti asi 20 m. Vedľa muža ležal na zemi sl. pes Roby a sl. pes Ryšo obchádzal okolo neho. Tento muž mal viacero zranení – pohryzenie od psov. Mal stiahnutú kožu s vlasmi na zátylku, mal zranenia i v tvárovej časti hlavy – na spánku, z čoho mu tiekla krv, ďalej mal zranenie v stehennej časti nohy, ale nepamätám si ktorej. Mal oblečené riflové nohavice do dĺžky asi polovice stehien. Videl som, že na zemi sa potom tento muž obrátil na chrbát a niečo nezrozumiteľne rozprával a bol bezvládny. Ja som sa ho spýtal, či nemá nejakého spoločníka, na čo mi neodpovedal iba od bolesti stonal. Ja som jedného psa uviazal na vodítko a veliteľ hliadky robil s druhým psom prieskum blízkeho okolia.“
Po příjezdu dozorčího důstojníka roty Viliama Švirka (* 25. 8. 1963) byl Hartmut Tautz nejprve odvezen na rotu pohraničníků, ale ještě předtím Švirk provedl opětovnou obhlídku místa zadržení a hledal předměty, které by patřily „narušiteli“. Lékař se sanitním vozem přijel na rotu pohraničníků ve 23 hod. a po zjištění Tautzova stavu ho dal převézt do Vojenské nemocnice v Bratislavě. Tam 9. srpna 1986 v 1:15 postižený svým zraněním v důsledku hemoragického šoku podlehl.
Ze zápisu ze soudní pitvy, kterou provedli 11. srpna 1986 soudní znalci – MUDr. Jaroslav Sochor, CSc. a Prof. MUDr. Milan Kokavec, CSc., vedoucí Ústavu soudního lékařství – plyne, že Tautz zemřít nemusel: „Ako vyplýva z časových vzťahov – medzi zadržaním Hartmuta Tautza služobnými psami (cca 22:30 hod.), jeho privezením na ambulanciu Chirurgického oddelenia Vojenskej nemocnice v Bratislave (23:50 hod.) smrťou (01:15 hod.) – medzi zadržaním menovaného psami a privezením do nemocnice uplynul dlhší časový odstup (1 hod. 20 min.). Pritom skorým poskytnutím kvalifikovanej lekárskej pomoci, spočívajúcej najmä v zastavení krvácania, dopĺňaní objemu cirkulujúcej krvi, ošetrení rán a tíšení bolesti, ako aj farmakologickej protišokovej liečbe bolo možné účinne čeliť šokovým mechanizmom ústiacim v konečnom dôsledku v smrť Hartmuta Tautza, prípadne aj jeho smrť odvrátiť. Hartmut Tautz neutrpel žiadne také poranenie, ktoré by bolo nezlučiteľné so životom, resp. ktoré by samo o sebe muselo privodiť jeho smrť.“
V rozporu se závěrem soudních lékařů je však část usnesení Vojenské obvodové prokuratury Bratislava z 19. září 1986 o odložení věci, protože v případě zákroku hlídky pohraničníků proti Tautzovi nešlo o podezření z trestného činu ani přečinu. Už jen samotný fakt, že „bylo potřebné“ vydat uvedené usnesení týkající se právního posouzení zákroku hlídky Pohraniční stráže a že je součástí vyšetřovacího spisu StB vedeného proti usmrcenému „narušiteli“, má vysokou vypovídací hodnotu ve vztahu k legitimizování bezpráví tehdejšími státními orgány.
V odůvodnění usnesení se mimo jiné uvádí: „O 23:15 sa dostavil na PS jednotku Kopčany ošetrujúci lekár útvaru, ktorý zabezpečil po ošetrení prevoz zraneného na chirurgické oddelenie VN Bratislava, kde mu [Hartmutu Tautzovi] bola poskytnutá odborná lekárska pomoc, ale aj napriek všetkému úsiliu lekárov sa menovaného nepodarilo zachrániť… pričom smrti menovaného sa nedalo zabrániť ani včasnou odbornou lekárskou pomocou.[15] Pod tímto usnesením je podepsán vyšetřovatel Vojenské obvodové prokuratury Bratislava kpt. JUDr. Tibor Gaplovský.“
Hartmutovo tělo bylo na naléhání matky na tehdejší úřady v Německé demokratické republice převezeno do Magdeburgu, kde byl pohřben. Pozůstalí však nesměli otevřít rakev.
Slovenský Ústav paměti národa vznesl v květnu 2008 podnět na Generální prokuraturu Slovenské republiky, že se v případě usmrcování civilních osob na státních hranicích v letech 1948–1989 jedná o zločiny proti lidskosti. Ale dosud nebylo proti žádné ze zodpovědných osob vzneseno obvinění.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
