Mladí konzervativci a katoličtí prcačkáři

Nedávno jsem se procházel po plzeňském náměstí a prohlížel jsem si uprostřed stojící ohavný kostel, který po staletí arogantně diktuje Plzeňanům ideu nevyhnutelné katolické a nepochopitelné trojjedinosti boží.

Minulý semestr jsem před něj odvedl své studenty a zeptal jsem se jich, co si myslí o architektonickém ztvárnění náměstí v kontextu společenské moci. Většina z nich se rozhlížela kolem sebe a komentovala poměrně rovnoměrnou výšku budov či jejich rozporuplnou sladěnost. Ale nikdo se nezmínil o zrůdně vysoké bedně v centru celého náměstí. Jako by bylo „přírodou“ dané, že tam musí být z kamenů vystavěná reklama na náboženskou moc, kterou už nikdo nevnímá, protože je prorostlá neviditelným „duchovním“ prostorem západní civilizace. Navrhl jsem studentům představu, že bychom kostel zvrhli na bok, což by radikálně snížilo jeho stropy, a tím by se z něj stala budova odpovídající lidským rozměrům. Při pádu na bok by se ze zdí sesypala všechna ta náboženská demagogická a sadomasochistická výzdoba „kultu zohavené mrtvoly“, vymetla by se jednoduše ven a odvezla do odpadků a budova by se pak dala používat třeba na byty, nemocnici či umělecké centrum.

A jak tak přemýšlím o odporné gotické architektuře, která chtěla svojí vertikalitou v zotročených masách vzbudit pocit pouhých mravenečků v rukách nenažraných církevních diktátorů, přistoupí ke mně dva mladí lidé v uniformních „byznys“ oblecích. „Nejste ten profesor Kohout?“ „No, Kohout jsem, ale profesorský titul nemám a nevím, kde k tomu lidé došli. Asi jde o mylné přenesení názvu každého učitele na bostonské vysoké škole, kde jsem učíval a kde neeexistuje akademický titul profesor a každý pedagog je tam nazýván profesorem.“