"Havel je hlavně v Praze všude přítomen. Nejsem typickým návštěvníkem hřbitovů, upřednostňuji živé vzpomínky. Vidět jeho hrob by pro mě bylo velmi bolestné. Jeho odkaz je důležitou součástí mé rodiny. Jeho osobnost, povaha, ideje a dílo jsou pro mě velmi důležité. Je to můj spirituální otec," říká Aurélie Morel, která si Čechy velmi oblíbila. Proto se nyní, v dost těžké době, chystá do "stověžaté" po téměř patnácti letech vrátit. Hlavně ji ale zajímá, jak se hlavní město změnilo.
Vyznání Havlovi a Praze
"Ráda bych se setkala s lidmi, kteří udržují Havlův duchovní odkaz. Určitě zajdu do kavárny Malostranské besedy, kde jsem ho jako osmnáctiletá holka poprvé viděla. Tehdy už byl československým prezidentem. Ve svetru si na jazzovém koncertě šel normálně k baru koupit něco k pití. Říkala jsem si, že země, která má takového prezidenta, je šťastná země. Politici ve Francii se totiž chovají většinou jako králové. Francois Hollande se tak naštěstí nechová," vyznává se žena, která o prvním českém prezidentovi dokonce napsala divadelní hru.
Tři roky bez Václava Havla - seriál ParlamentníchListů.cz:
O návštěvě Prahy dlouho uvažovala a nyní už nechce otálet. "Nepojedu k vám z nostalgie. V roce 1989 jsem přemýšlela, že se do Prahy natrvalo přestěhuji, byla jsem tam šťastná. Pak jsem si to ale rozmyslela. Nyní jsem si dala dohromady vlastní život a jsem také šťastná. Chci Prahu, která se stala důležitou kapitolou mého životního příběhu, ukázat svému příteli i mým nevlastním synům. Naposled jsem u vás byla v roce 2001, takže jsem velmi zvědavá, jak se město změnilo. Také se setkám s kamarády, kteří mě jako mladou holku naučili, jak je důležité přátelské pouto," doplňuje.
Divadelní hra
Před rokem uvedlo její hru nazvanou Chateau hippie, česky Hrad hippies, menší pařížské divadlo Theatre du Temps. „Dvacetiletá studentka Jana připravuje návštěvu Franka Zappy v čerstvě porevoluční Praze. Prezident Václav Havel je obklopen umělci, hudebníky, disidenty… zkrátka samými máničkami. Gustav, příslušník tajné policie, je přesvědčen, že pád komunistického režimu je pouhý vtip a že se zase brzy vše vrátí do normálu. Pokračuje tedy v psaní reportu o disidentech, jak má v popisu práce," stálo tehdy psáno v pozvánce.
„Víte, ve Francii viděli někteří lidé dlouho SSSR a vůbec socialistický blok jako ráj na zemi. Ještě dnes je u nás spousta obdivovatelů Lenina a Stalina. Je absurdní, že tady nosili levičáci vždy dlouhé vlasy a byli to spíš hippies, kdežto v Československu máničky bojovaly proti komunistům. Bylo zajímavé sledovat udivené reakce lidí v divadle. Většina Francouzů se totiž o dění ve střední Evropě nezajímá, takže to pro ně byla možná i první zkušenost s pádem komunismu," řekla již dříve ParlamentnímListům.cz Morel.
Píše o Janu Palachovi
V současnosti se ale zajímá o jinou známou postavu československé historie. "Začala jsem psát novelu, krátký příběh o Janu Palachovi. Přemýšlím o tom, jak to pro něj a jeho příbuzné muselo být bolestné. Přemýšlím o lidech, kteří jej v sebezničujícím protestu proti režimu, jenž jim hodně ublížil, následovali. Chci se o tom dozvědět co nejvíce. Bohužel jsem ještě ani neviděla film Hořící keř o Janu Palachovi. Ve Francii není lehké se k vašim filmům dostat. To platí třeba i o filmech Miloše Formana ze šedesátých let minulého století," podotýká.
Nejdřív přijela Aurélie Morel do Československa den poté, co se Václav Havel stal poprvé prezidentem, tedy v prosinci 1989. Šlo o romantické a dobrodružné hledání země, kde žijí pozitivní lidé. V české kotlině ji prý tenkrát našla, takže se k nám v roce 1992 na rok přestěhovala. Učila francouzštinu, studovala češtinu, chodila na rockové koncerty. Na Rádiu 1 měla i vlastní hudební pořad o francouzských rockových skupinách. Po návratu do Francie byla chvíli novinářkou na volné noze a nyní pracuje jako knihovnice, přičemž pořádá večery zaměřené na kulturní dění ve východní Evropě.
Fotogalerie: - U hrobu Václava Havla
Fotogalerie: - Žantovský o Havlovi
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
