20. ledna zaútočilo Turecko na kanton Afrín, součást federativní oblasti Rojava v severní Sýrii. Puristi budou namítat, že tam jaký kanton neměl co vznikat, že je to Sýrie, že se měli dohodnout s Asadem a podobně. Od té doby jsem si dovolila leccos zjistit a vím, ž Asad sám toho moc na rozhodování nemá. Za něj píše noty někdo jiný. K dohodě nedošlo ani poté, kdy Afrín žádal ochranu, protože Asadovi nebylo dovoleno nasadit účinné zbraně. Turecká vojenská letadla si létala nad Afrínem a bombardovala. Někdy se hodí, že je to Sýrie, a někdy nehodí. Svět napřed dělal, že to není nic tak hrozného, že Turecko jen bojuje proti terorismu. Vždyť přece Erdogan říká, že první rakety přiletěly z Afrínu do Turecka, a on by přece nelhal... Teprve když mrtvá těla začala být cítit až v Evropě, neochotně a váhavě někteří vyzývali Erdogana k umírněnosti. Většinou až poté, co jim pod okny denně pochodovali zoufalí a naštvaní Kurdové, k nimž se přidávalo domácí obyvatelstvo. A tím to skončilo. Obchody, i se zbraněmi, šly vesele dál. Německá vláda ostentativně vítala turecké ministry, evropští papaláši se ochotně fotografovali s Erdoganem. Až na rakouského kancléře Sebastiana Kurze – Gott schütze Österreich.

Kurdové totiž už sto let drží Černého Petra, kterého jim do dlaní vtiskly vítězné mocnosti po první světové válce, když jim odmítly přiznat vlastní stát. Nemůžou ani protestovat v OSN. Mohou se teoreticky ozvat pouze v Bruselu, kde mají zastřešující organizaci. Nikde jinde nemají v mezinárodních institucích zastoupení. Kromě iráckých Kurdů, kteří mají ropu a zatím autonomii, nemají Západu obchodně moc co nabídnout. Za ně obchodují státy, které je drží v područí a tu a tam na nich spáchají nějakou tu genocidu. A obchody musí běžet, to přece uzná každý. Kurdové v Rojavě se navíc rozhodli při obchodování vynechat nadnárodní korporace. Obří cementárnu na nejkvalitnější cement na světě provozují sami. A sami si prodávají na volném trhu. Sami se rozhodli využít i v regionu nejcennější zdroj, kterým je voda. Za své peníze si koupili stáčírnu kvalitní minerální vody, kterou vyvážejí do poloviny arabských zemí. A voda je v místě dražší než ropa. Možná i proto, že ve svých obchodech vynechali nadnárodní korporace, které jinde drancují přírodní bohatství, se jim ve světě nedostalo zastání západních vlád.

Obchodem byla i výměna Afrínu za klid v Idlíbu, kterou dohodlo Rusko a Turecko spolu s Íránem. Nilifer Koc, spolupředseda Národního kongresu Kurdistánu se sídlem v Bruselu, říká v rozhovoru pro deník Die junge Welt ze dne 14. dubna, že o dohodě v tomto směru není pochyb. Cílem Ruska je způsobit roztržku v NATO. A v podstatě všem třem mocnostem jde o to, rozdělit si Sýrii a čerpat její přírodní bohatství. Jde jen o to, jak rozdělit – a na tom se dříve či později neshodnou.