Jste spokojeni s výsledkem prezidentských voleb v Rakousku?Anketa
Dana Drábová se nejdříve přítomným představila a zavzpomínala na dobu, kdy působila jako ředitelka Státního ústavu radiační ochrany, „což je taková výzkumně-vývojová organizace, kterou Státní úřad pro jadernou bezpečnost zřizuje. Tam mě to moc bavilo. Neměla jsem žádný úmysl nějak rychle tam odtud odejít,“ prozradila na sebe Drábová. „V roce 1999 předseda Státního úřadu pro jadernou bezpečnost dostal nabídku, která se skutečně neodmítá – od generálního ředitele Mezinárodní atomové agentury ve Vídni, aby mu dělal osobního asistenta ve všech odborných záležitostech. Tím pádem rezignoval a vláda vypsala výběrové řízení. Do něj měly odvahu se přihlásit i některé politické figury, čehož jsme se zalekli. A když jsme seděli někde na pivu, kolegové říkali – přihlas se, ať to trochu rozředíme a je z čeho vybírat. Neprozřetelně jsem řekla, že se přihlásím, a když už jsem to řekla, tak jsem to udělala a k mému šoku výběrová komise – to bylo jedno z prvních otevřených výběrových řízení na takovýto post ve státní správě – mne doporučila vládě k rozhodnutí na prvním místě. Vláda rozhodla – a tak to je,“ uvedla na úvod za smíchu přítomných Dana Drábová.
Čemu (pravděpodobně) nezabráníme
Pak se již ale věnovala aktuální situaci: „Máme velké štěstí, že jsme zažili skoro třicet let poměrně klidné situace ze všech možných pohledů, kdy jsme se skutečně mohli cítit bezpečně a v bezpečí. Musí říci, že málokterá generace má takovéto štěstí, že tak dlouhou dobu klidu, míru a dostatku prožila. Málo si toho vážíme a začneme si toho vážit až ve chvíli, kdy tuto pohodu začneme ztrácet. A že to možná nastane dříve nebo později, k tomu už tu určité signály máme. Tím pádem je na čase se starat, jak se připravit, že ten život, i když nám nepřipadá jednoduchý, tak může být ještě daleko složitější a komplikovanější, než to, na co jsme zvyklí a považujeme to jaksi za základní lidské právo,“ uvedla Drábová.
„Mluvím o třech takových oblastech, které považuji za nejnaléhavější a také z hlediska naší bezpečnosti za nejdůležitější. Tu první jsem už trochu naznačila. Dvacáté století se vyznačovalo poměrně příznivou tváří matičky přírody, která to tohoto kouta světa nepřinášela příliš extrémních klimatických a meteorologických jevů. Toto se poměrně rychle mění. Je fakt, že to není nic nového. Zaznamenatelné a dozkoumatelné události z historie planety Země nám ukazují, že změny přírodních poměrů – dnes se soustřeďujeme hlavně na klimatické změny – nejsou pro planetu nic neobvyklého. Dokonce když laborujeme s tím, jak se vyrovnáme se vzrůstem teploty průměrným o dva-tři stupně do konce tohoto století, tak málo bereme na vědomí, že jsou zaznamenána období, kdy během několika desítek let průměrná teplota stoupla či klesla i o více než deset stupňů. To, čemu se usilovně snažíme zabránit – a neříkám, že je to něco špatného – není nic, co by už ta planeta několikrát, možná mnohokrát, nezažila. Důležité slovo je ‚zabránit‘. Jistěže člověk na změně těch přírodních poměrů se podílí. Míra toho podílu je diskutovatelná. Měli bychom přemýšlet o tom, jak se budeme chovat šetrněji a ohleduplněji ke světu kolem nás. Na druhou stranu síly přírody jsou vždycky větší, než na co člověk může byť jen pomyslet. Tím pádem zabránit těm klimatickým změnám je poměrně naivní záležitost. Těm nezabráníme. Můžeme se začít chovat ke světu ohleduplněji, ale musíme se vyrovnat s tím, že k těm klimatickým změnám prostě dochází a bude docházet. A tím pádem ta správná strategie a taktika podle mne je začít se dívat okolo sebe, jak se na ně připravíme. Jak se připravíme na to, že budeme přežívat v jiném světě. Nenastane to ze dne na den, dokonce ani z roku na rok ne, ale přesto je vidět, že to klima se mění a bude měnit,“ nepotěšila přítomné Drábová.
… když příklady táhnou
„Druhá oblast, která nás bude bezesporu vytěžovat, co se týká naší schopnosti zvládat složité situace, je také něco, co už tady – v historii lidstva, ne planety Země, ale lidstva – bylo. Historicky se tomu říká stěhování národů, dnes se tomu říká migrační krize,“ pokračovala Drábová. „Já nemám ráda slovo krize, zejména v kontextu, v jakém se používá v našich a v evropských médiích. Když se rozhlédneme po světě, tak to bychom teprve viděli, co je to skutečná krize! Nám se ještě pořád nic tak dramaticky hrozného neděje. V každém případě je tady jistá analogie s prvním tématem. A to přístup, alespoň některých, kteří rozhodují o budoucnosti Evropy a členských států EU, protože je velká tendence prosazovat, že příchodu migrantů, uprchlíků – což není to úplně samé – že je možno zabránit. Osobně si myslím, že to nejde. Evropu neohradíme plotem tak, aby sem nikdy nikdo nepřišel, a myslím si, že by to ani nebylo dobře.
Toto téma uvádím jistou analogií, která se bude zdát zpočátku odtažitá, ale když se zamyslíte, tak třeba zjistíte proč. Dostanu se do svého oboru a vzpomenu na americký program, který se jmenoval ‚Projekt Manhattan‘, který v průběhu druhé světové války měl za cíl ochočit si jadernou energii do té míry tehdy, že bylo možno získat jadernou výbušninu, což zrovna nic hezkého nebylo, ale na tehdejší dobu to byla vysoce specifická odborná expertní záležitost. Dlouho nebylo jasné, zda to vůbec jde, nebo ne. Spojené státy uspěly a uspěly i posléze v mírovém zvládání jaderné energie. Uspěly mimo jiné i díky tomu, že jejich azylová politika byla poměrně velkorysá. USA totiž absorbovaly spoustu nejlepších mozků Evropy – lidí, kteří museli kontinent opustit, protože byli v ohrožení života. V Itálii, v Maďarsku, samozřejmě v Německu samotném – to znamená, utíkali před fašistickým režimem. Můžeme zmínit ‚otce‘ prvního jaderného reaktoru, který člověk sestrojil, Enrica Fermiho, který ve třicátých letech musel opustit fašistickou Itálii, z rodinných důvodů, protože jeho rodina byla položidovská. Takovýchto lidí, kteří z Evropy přišli a zapojili všechno, co uměli – a uměli toho opravdu hodně, mnoho z nich bylo nositeli Nobelovy ceny – tak na tom projektu zvládnutí jaderné energie v USA jich pracovalo spoustu a technologický náskok, který Spojené státy získaly, je dán a přetrvává do dneška i tímto faktorem,“ řekla Drábová.
„Já si myslím, že je záhodno věnovat úsilí tomu, aby u jednoho každého, kdo klepe na dveře Evropy, zvažovali, jednak jestli potřebuje pomoc a ochranu – takovým lidem bychom alespoň dočasně pomoci měli. Druhá věc, abychom možná i trochu sobecky zvažovali, jaký přínos těch lidí, kteří by tady s námi chtěli být, ve skutečnosti být může. V tomto, i když to tak nevypadá, paní kancléřka Merkelová je pod palbou, to Německo uvažuje poměrně pragmaticky. Protože potřebuje pracovní sílu. Do jaké míry tam přicházejí lidé, kteří tou pracovní sílou mohou být, je diskutabilní. Chci naznačit, že ta azylová a imigrační politika není jednoduchá, přímočará, černobílá záležitost, jak se nám dnes někdo snaží prezentovat.“
Bez energie to nejde
„Třetí oblast, ta souvisí už hodně s tím, co dělám, a to je oblast energetické bezpečnosti. Dlouhou dobu, prakticky od doby, kdy se na Zemi objevil pračlověk, tak člověk měl k dispozici obnovitelné zdroje energie. Učil se je zvládat dlouho a bylo vždy zřetelné, že ty obnovitelné zdroje neumožňují úplně pokrýt to, co člověk potřebuje. Člověk potřebuje energii, aby přežil a mohl měnit svět kolem sebe a vykonávat práci. Tím, že věnoval většinu času tomu, aby si opatřil potravu, která mu dodávala energii, aby měl dost síly si opatřit další potravu. Velmi dlouhou dobu na to určité skupiny ve společnosti získávaly dostatek energie tím, že na ně pracovaly jiné skupiny ve společnosti. Dlouhou dobu potřeba energie, například pro stavby, byla pokrývána třeba otrockou prací. A to trvalo až do do konce středověku a vlastně po nějakou dobu v novověku, a ta otrocká práce bohužel není neobvyklá v jistých státech světa ještě dnes. V Evropě a v Severní Americe došlo k velkému zlomu zhruba před 200 lety, kdy se sešlo několik okolností a lidé se naučili využívat velmi koncentrovaný zdroj energie, fosilní paliva – zejména uhlí, posléze ropu a zemní plyn. Tím civilizační úroveň lidí obrovsky pokročila,“ konstatovala Drábová. Uvedla, že dnes 80 procent našich energetických potřeb – které podle ní nejsou malé - je pokrýváno právě fosilními palivy. Mají jednu velkou nevýhodu – jsou to takzvané neobnovitelné zdroje.
„Je tedy na čase začít vážně uvažovat o tom, čím ta fosilní paliva by bylo možné nahradit. Část té odpovědi jsem již naznačila – člověk vždy měl k dispozici obnovitelné zdroje. A vždy tu obnovitelné zdroje budou. Aby dokázaly pokrýt naše potřeby, tak bychom se museli uskrovnit do té míry, že bychom spotřebovávali třetinu současného množství energie. To si ne úplně dobře dovedu představit, jak bychom to udělali. Druhá věc u obnovitelných zdrojů je ta, že bychom se znovu museli naučit být pokorní a přizpůsobovat se denním a ročním cyklům přírody. Tohoto nám fosilní paliva umožnila si nevšímat. Například nechodíme spát, když se začíná stmívat. Takže obnovitelné zdroje – rozhodně v míře do jaké jsme energeticky rozežraní, ty potřeby, které máme dnes – tu poptávku po energii pokrýt nedokáží. Alespoň ne v dohledné době,“ shrnula situaci Drábová.
Ochočené „jádro“
„Zmínila jsem, že v polovině minulého století jsme si začali ochočovat jadernou energii. A to je velmi koncentrovaný – a když je dobře zvládnutelný, tak velmi elegantní – zdroj energie. Protože jaderná energie stojí na začátku všech přeměn energie a tím pádem má obrovský potenciál. Kombinace obnovitelných zdrojů a jaderné energie může být to řešení, když o něm začneme uvažovat pragmaticky a nebudeme tyto dva proudy energetiky stavět do protikladu a dělat z nich protivníky,“ pokračovala ředitelka Státního ústavu pro jadernou bezpečnost.
„Ty tři oblasti se mohou zdát od našeho běžného života poměrně daleko na to, abychom přemýšleli, jak přispět k jejich řešení. Ale to je chybné zdání. Protože ve všech těchto oblastech svým drobným dílem – a hlavně kritickým pragmatickým uvažováním – k tomu řešení přispět můžeme.“
Politika jako elektrárna?!
„Já jsem se rozhodla podpořit Starosty a nezávislé před krajskými volbami, protože už jsem druhým volebním období v Pyšelích, malém městečku poblíž Prahy, místostarostkou právě za Starosty a nezávislé,“ přiznala se Drábová a vysvětlila tak svoji účast na besedě.
„Mně se na nich líbí, že prakticky všichni, kteří v nich kandidují, mají svoji zkušenost, jak to v tom každodenním životě vypadá a mají zkušenost s tím, že problémy se mají řešit pokud možno tam, kde vznikají – to znamená co nejblíže lidem, tak, aby zpětná vazba byla co nejtěsnější. Když si znovu vzpomeneme na to, že pokud to jenom trochu jde, máme se o sebe postarat každý sám. Když to nejde, protože jsme nějak znevýhodněni, nebo problém přesáhne naše možnosti, tak nám má pomoci obec, když to nejde, protože už to přesahuje rozměr obce, tak by měl nastoupit kraj – a až někdy v extrémně řídkých případech by měl svůj vliv uplatňovat stát… Teď jsme řešili problém – vysoké teploty – a všichni, ale úplně všichni, kdo mají bazén, tak se rozhodli, že ve stejnou chvíli jej napustí a nedali si říci, že to tedy studny ‚nedají‘. Tak jsme museli dořešovat problém, že ve studnách klesla voda pod únosnou úroveň.
Získala jsem značnou trpělivost ve vyjednávání, která mi nebyla úplně vlastní… A také jsem ji úplně nepotřebovala, protože ten státní dozor se striktně řídí zákony a formulemi a vyjednávání je až okrajová záležitost. Kdyby politika byla řízena jako jaderná elektrárna, tak by to také nebylo špatné, protože pro jadernou elektrárnu platí docela lidské principy, i když se to nezdá. Ona sama o sobě byť i riziková technologie, tak sama o sobě není nebezpečná. Ale nikdy nám neodpustí nekompetentnost, nedostatek znalostí a nedostatek pokory. A kdyby si toto uvědomovali všichni při každé práci, kterou dělají, tak bychom na tom také byli lépe,“ vrátila se opět ke svému milovanému tématu Dana Drábová.
Běženci a migranti
Diskuse pak začala dotazem staršího muže: „Stará se někdo v evropských orgánech o to, kdo se do EU nyní hrne a jaký je podíl mezi nimi těch, kteří se vyznačují vynikajícími hlavami a úžasně šikovnýma rukama? Jaký je podíl mezi nimi těch, kteří jsou opravdu dobří řemeslníci a těch, kteří jsou pouzí strávníci, navíc líní se něčemu naučit?!“ „To je snad stejně jako u nás,“ kroutila hlavou v publiku žena ve středním věku.
Europoslanec Polčák na to odpověděl: „Ze začátku, když vypukla ta krize, tak problém byl v nekontrolovaném přísunu lidí a od začátku jsme kritizovali to, že nebyla vůbec zabezpečena evidence osob. Řecké orgány absolutně na tuto otázku rezignovaly. Já osobně vyčítám paní kancléřce Merkelové, že to pozvání, které učinila, nebylo doprovázeno právě těmi bezpečnostními ohledy. To je nepochybně chyba. Dnes už konečně je zde reálná evidence a kontrola, protože byly zprovozněny hotspoty jak v Itálii, tak v Řecku. Je to bohužel až tři čtvrtě roku poté, kdy ta hlavní masa do Evropy došla. Jaký je poměr lidí a jejich kvalifikace, to si netroufám odhadnout a myslím si, že to dnes ještě pořád nikdo neví. Na druhou stranu jsme se jako Starostové a nezávislí přihlásili k platnosti ženevských úmluv, které říkají – ochrana je pro ty lidi, kteří na ni splňují nárok, a je pouze dočasná. V okamžiku, kdy to nebezpečí, které jim hrozí, pomine, tak jsou povinni se navrátit nazpátek. A pokud by zde měl zůstat natrvalo, tak to je věc nenároková, která může být udělena pouze tomu, kdo osvědčí, že si zde přeje zůstat a dodržovat naše zákony, že se smířil s kulturním prostředím, ve kterém je. A přijímající stát věc posoudí a platný trvalý azyl uděluje výběrově, nenárokově. Chceme také, aby Evropa více koordinovala svoji azylovou politiku, protože ji prostě nekoordinovala, bylo to naprosto roztříštěné. Švédsko a některé jiné státy si vedly svoji vlastní azylovou politiku. Na druhou stranu, každý stát si zodpovídá i za bezpečnost na svém území a není možné, aby mu Evropa vtělovala různé žadatele ze svého nějakého centrálního orgánu. Chceme, aby azylové a imigrační záležitosti zůstaly v kompetenci národních států.“
„Vše je vždy složitější, než se nám na první pohled jeví,“ reagovala Drábová. „Tady se totiž míchá několik migračních proudů, které přicházejí do Evropy z velmi různých důvodů. Řada z těch lidí, kteří přicházejí z Blízkého a Středního Východu, zejména ze Sýrie, jsou lidi tam lépe situovaní a s poměrně dobrým vzděláním, kteří si mohou dovolit investovat nemalé prostředky do toho, aby se do Evropy dostali. Říkám to proto, aby bylo vidět, jak je to složitý problém, protože ve své podstatě ti, kteří tu pomoc opravdu potřebují, tak zůstávají na místě, protože nemají na to, aby se tam odtud hnuli. Tito jsou – a bude to znít poněkud cynicky – pro Evropu perspektivnější. Máme tady ještě nemalý podíl lidí, kteří přicházejí se subsaharské Afriky, jižní Súdán a podobně, a to jsou lidé, kteří tam prostě nemají co jíst. A to tak, že opravdu nemohou uživit ani sebe, ani rodinu, protože příroda a vysychání té subsaharské Afriky jim to neumožňuje. To je pracovní síla obtížně použitelná. Jak s těmito lidmi naložit – oni se totiž v dohledné době nevrátí. My můžeme řekněme působit na to, co působí člověk, tedy snažit se o mír na Blízkém a Středním východě, ale ohledně vysychání Afriky to asi těžko dokážeme. A Evropa je velmi dobré místo k životu...“
Rádi se bojíme
Další dotaz byl k jaderným úložištím: „Nehovoří se moc o nebezpečích úložišť. Je to stále ještě velké riziko, nebo jsme jej minimalizovali? Jako laik si kladu otázku, proč, když to bude velmi hluboko uloženo, z toho mít strach?“
A Drábová odpověděla: „Jaderná energie a její projevy, zejména radioaktivita a ionizující záření, se staly takovým trochu novodobým bubákem. Stát si nechal toto téma ukrást a nechal masírovat lidi tím, jak nebezpečná ta jaderná energie a úložiště jsou. Samotný výběr lokality je takový, že 500 metrů pod zemí, ve stabilní geologické formaci, tam tu bezpečnost zajistí do té míry, že na povrchu nepoznáte ovlivnění tím úložištěm nijak, ani nejpřesnějšími měřicími přístroji. Na to vám oponenti budou kontrovat – a co když se něco za těch tisíc, deset tisíc let, se něco stane, Země se pohne. No, jestli se stane takový přírodní úkaz, který s tím geologickým masivem dokáže pohnout, tak to lidi tedy už zajímat nebude. Je to trochu cynické, ale zkusme prosím používat tu konkurenční výhodu, kterou nám příroda dala, tedy schopnost kriticky uvažovat a porovnávat si věci. Problém úložišť není v tom, že bychom neuměli zajistit, že všechno, co má, tak aby zůstalo izolované od člověka a životního prostředí. Problém je v tom, jak říkal již Tacitus, ‚lidé rádi věří tomu, co se jim líbí‘. A některým lidem se líbí být pseudoohroženi jaderným úložištěm nebo jadernou energií – a také spoustou jiných věcí. Protože my máme někde v genech, že se docela i rádi bojíme.“
Postarat se o svůj odpad
Dotaz z davu pak byl následující: „Když se udělá trvalé úložiště, přestanou tam jezdit turisté. Proč se nedomluvíme s některým státem, který má obrovské plochy pouští a neudělá se to na místě, kam opravdu žádní turisté nejezdí a kde bychom jim za to ještě třeba mohli platit?“
Dana Drábová zareagovala slovy: „Jaderná energetika a využívání jaderných technologií se vyznačuje jedním rysem, který není úplně obvyklý. Jako první tyto obory začaly s velmi důsledným používání principů udržitelného rozvoje a také mají docela pevný hodnotový základ, ač se to některým nezdá. Zatím platí dvě věci – postaráme se o to, co jsme vyprodukovali jako vedlejší produkt nebo odpad toho, že si pohodlně pokrýváme 15 procent světové spotřeby elektřiny. A když jsme si to tady vyprodukovali a tady díky tomu svítí každá třetí žárovka, tak se o to tady o to postaráme a nebudeme ten problém exportovat. Není vyloučeno – já bych si to velmi přála – že vzniknou Spojené státy evropské a potom má smysl uvažovat o tom, že by se domluvily, že jim stačí jedna nebo dvě takové lokality. Ale to je hodně daleko. Jsou takové země, které by třeba o to naše vyhořelé palivo měly zájem. Ale to není záležitost, do které bychom měli jít, protože v té chvíli my jim zaplatíme a už nevíme a nemáme kontrolu nad tím, co se s palivem stane. A ony to nemusí být vždycky úplně hezké věci.“
Spíše než dotaz byl povzdech staršího muže, evidentně z oblasti, vybírané pro výstavbu úložiště: „Když se poslanci nechávají fotit před měděným kontejnerem a on je ve výkresech udělán z obyčejného železa, jestliže se řekne, že neregionální zlomy mají mít ochranná pásma a jedna z lokalit třeba je v tomto pásmu, tak takovýchto chyb je tam spousta. Vyřazené lokality tam byly vraceny zpátky, to je to, čehož bych se měl bát…“ Drábová souhlasila: „Problém je v tom, jakým k tomu ti, kteří jsou zodpovědni za nalezení toho řešení, ale také za to, aby lidi tomu řešení důvěřovali, doposud postupovali. Tam se stala opravdu spousta chyb.“ A nato zazněla poznámka z davu: „Bylo nám představeno, že se pracuje na projektu, který by měl obsahovat tři úložiště pro celou Evropu…“
Drábová ale nepotěšila: „Já vás bohužel zklamu. Nedovedu si představit politika, který by přišel do libovolného svého státu – tady to bude dobré. A pro celou Evropu.“
Jak SÚRAO využila bezvládí, aneb popelnice Evropy
Starosta Jan Vavřička z Pačejova na jižním Plzeňsku, obce v lokalitě Březový potok na Horažďovicku, vystoupil značně obšírně: „To úložiště by mělo být zprovozněno v roce 2065 a to je ještě strašně daleko. A je otázka, zda v té době to bude ještě odpadem, jestli se bude umět přepracovávat a dále využívat.
Důležité je, že obce mají velmi špatné postavení v rozhodovacím procesu. Proto bychom byli rádi, aby jaderné úložiště mělo svůj speciální zákon, který bude řešit úložiště, a ne aby bylo součástí ‚atomového zákona‘, který se nyní projednává v Poslanecké sněmovně v prvním čtení – a tam se říká, že je to uložení na 100 000 let. My těžko chápeme dva tisíce let po Kristu. Tady se s námi nikdo nebaví. Napřed Správa úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO) řekla – bude to na principu dobrovolnosti, pak začali vyhrožovat; teď už je to na principu legislativní síly a to není dobře. Když skončily komunální volby, tak v podstatě jsou tam tři-čtyři týdny bezvládí, než se zvolí nové orgány zastupitelstev měst a obcí. A do toho do datových schránek přišlo rozhodnutí správního úřadu, že se zamítá náš rozklad a rozhodlo se o provádění průzkumných prací. A bylo 15 dní na to, aby obce mohly dát odvolání. A v těch obcích bylo bezvládí. Takto se chová stát k obcím.
Druhý bod je stavební činnost, která vznikne budováním úložiště. V důsledku gigantičnosti toho projektu. Prvně se říkalo, že to bude v případě Březového potoka 190 hektarů. Pak SÚRAO udělala minimalizaci projektu, a je to 306 hektarů. To je 450 fotbalových hřišť v hloubce 500 metrů. Je to pro odpad ze dvou elektráren? Nemá se opravdu stát tou popelnicí Evropy? A k tomu SÚRAO vydává studie proveditelnosti a v technických zprávách říká – v důsledku úložiště vznikne zvýšení bezpečnostní a zdravotní riziko. Minimálně v okruhu 10 kilometrů klesnou ceny nemovitostí. Mohou se zcela ztratit vodní zdroje. Poklesne poptávka po lesnických a zemědělských produktech. A tak mohu pokračovat a končí to tím, že obce, které jsou nejblíže k úložišti, tak dojde k vysídlení a úplnému zániku. Budovat to v zalidněné ČR – to nemůže žádný rozumný správce této země dopustit…“
Emoce „na pochodu“
Drábová na to ostře zareagovala: „Až mne pozvete na kafe, tak bych ráda, abyste mi ukázal, odkud jste vyčetl to o vysídlení obcí. To by mne tedy opravdu zajímalo. V takovém případě SÚRAO skutečně nedělá svoji práci dobře, jestli to tam je někde takto napsané. Máte pravdu, že to bude velká stavba, která do života obcí zasáhne a jedna generace tam bude tou stavbou zasažena. Ten podzemní areál je tak rozsáhlý ne proto, že by byl úplně celý využit. Je to systém štol a šachet, aby i ty kontejnery byly od sebe v patřičných vzdálenostech. Není to o tom, co tak hezky emotivně říkáte o popelnici Evropy. Jen menší část té rozlohy bude využita pro uskladnění kontejnerů.“
Starosta Čížek pak upozornil na druhou lokalitu v kraji, kde to místní správě tak příliš nevadí. Jedná se o Žihli a Lubenec.
Muž z publika ni nato postěžoval, že obyvatelé obdobně dotčených území v zahraničí mají lékařskou péči zdarma, levnou energii, mimořádná dopravní spojení do blízkých měst – „… a to vše náš stát vynechal“, řekl zklamaně.
Mladý muž v publiku poté rozčileně prohlásil: „Chtěl bych připomenout, že jsme občané ČR a stát jako takový má za zásadní úkol zabezpečit bezpečnost energetickou, vojenskou. Jaderná energetika je součástí a budoucností naší energetiky, a to, že se někomu nelíbí, že to bude u jeho obce, to má prostě smůlu. Zapomínáme i to, že jaderný odpad není odpad, protože tu zbývá 92 procent energie. A nyní se vyvíjejí čtvrté generace jaderných elektráren, které budou schopné zpracovávat dalších 87 procent z toho. To, čemu říkáte odpad, je zlato. Když to budeme dávat někam do Francie nebo na pouště, tak pak budeme platit jako blbci za to, že jej budeme dovážet zpátky!“
Zhýčkaná Evropa a energetický bumerang
Drábová reagovala: „Evropa je tak bohatá, zhýčkaná, že málo řeší nějakou dlouhodobější budoucnost. Nechce se jí, prostě proto, že tu žijeme z toho, co nám infrastrukturně postavili naši otcové a častokrát i dědové. Většinou dobře, ale všechno jednou dožije. Co se děje v elektroenergetice je to, že se nestaví žádný velký zdroj, nejenom jaderný. Stavějí se jenom obnovitelné zdroje, které jsou subvencované. Někdy ještě možná malá plynová elektrárna. To nemůže dlouhodobě vydržet, protože svítit bude chtít každý, ale to hodně zjednodušuji. Až na drobné výjimky Evropa měla to štěstí, že nezažila pořádný výpadek elektřiny, který by byl rozsáhlejší. Až ty výpadky přijdou – a jestli se k tomu budeme chovat tak, jak se k tomu chováme, tak je to jenom otázka času. To není otázka jestli, ale kdy. Tak v té chvíli budou muset ti, kdo zodpovídají za chod státu, na velmi rychle měnící se situaci reagovat. A pak nebudeme mluvit o tom, jestli je něco konkurenceschopné. Pak budeme mluvit o tom, jak zajistit základní životní potřeby a státy do toho budou muset věnovat prostředky, které mohly jít jiným způsobem, na úkor spousty jiných věcí, třeba sociálních. Ta nechuť řešit věci, které přesahují rámec dvou volebních období, se nám jednou těžce vrátí. A k tomu vašemu poměrně ostrému vyjádření. Samozřejmě, že máte pravdu, jen se to nechce poslouchat. Ve chvíli kdy stát bude potřebovat rozhodnout ve veřejném zájmu, tak bude muset konat. Do té doby můžeme absolvovat různá vyjednávání na nejrůznějších úrovních, která tu k cíli vedou nebo nevedou – ale ve chvíli, kdy ten problém skutečně bude naléhavý, tak ten stát prostě rozhodne.“
„Co se týká vyhořelého jaderného paliva jako suroviny, máte pravdu, ale ono to problém řeší jen zčásti, protože otázka nestojí – zda budeme potřebovat úložiště – to zcela jistě potřebovat budeme. Otázka je, jak velké, protože znovuvyužití, recyklace v současné době vyhořelého paliva znamená velmi významné snížení množství toho skutečného odpadu. Nějaký odpad tam samozřejmě bude,“ poctivě zodpovídala každou část otázky Dana Drábová.
Když nejde proud
Starosta Pavel Čížek nadhodil neradostnou vizi: „V poslední době je pro mne, víc než povodeň, daleko větší strašák – že vypadne elektřina. Začínám si uvědomovat, že jsme se během posledních deseti-patnácti let stali strašně závislými. Představa, že vypadne internetové spojení, přestanou mezi sebou komunikovat čerpadla na vodárnách, přestane rázem téci voda, protože dnes se všechno elektronizuje. Představa, že některé moderní domácnosti dnes ani nemají větrání okny a jsou kompletně řízeny počítačem a přes internet – ventilace, svícení, topení a všechno ostatní. A všichni by se měli zamyslet, co se stane, když mu vypnou na den proud. Každý doma bychom si to měli nějak promyslet, mít někde centrálu a trochu nafty nebo benzínu, abychom ji mohli nahodit. V obcích toto řešíme v infrastruktuře. My třeba když jsme dělali kanalizaci, tak přestože to je mnohem dražší, tak se snažíme, aby byla gravitační. Když přestane fungovat čistička, aby se nám to nehromadilo. Ve chvíli, kdy přijde krizová situace, a nevíte, odkud koho evakuovat, tak se nebudete zabývat tím, že lidem neodtékají záchody. Když si uděláte všude jenom čerpadla a pak tu elektriku vypnou, tak najednou může být kolaps celé domácnosti. Zrovna tak s vodou. Máme propojení, počítačově řízené, čidla nám ukazují, kolik máme hladiny v kterém vodojemu. Snažíme se mít to udělané tak, aby to šlo obsluhovat i manuálně. Abychom tam prostě zapli čerpadlo a pak tam někdo došel a vypnul jej. A abychom u té úpravny vody měli přistavenou centrálu – k tomu jsme sice zatím nedošli, ale o to se nyní snažíme –, kterou bychom nahodili a překlenuli jsme třeba den. Ale nedovedu si představit, kdyby vypadla elektřina na týden. V těch našich menších obcích ještě ano, ale co by dělala třeba Plzeň, to už je opravdu krizový scénář,“ řekl jeden z nejpopulárnějších starostů v Plzeňském kraji Pavel Čížek.
A Stanislav Polčák k tomu dodal: „Hranice, kam až sahá krizový stav, kdy kolabují systémy ve větších městech, je na hranici řekněme čtyř dnů a pak je absolutní kolaps. Být připraven na tu situaci musí být popsáno v různých plánech. Třeba provoz nemocnic pak musí být prioritně zajišťován náhradními zdroji.“
A ještě k evropské situaci v rámci energetiky z úst českého europoslance Polčáka: „Energetická unie, která by měla být na úrovni EU vytvářena jako pátý pilíř, který není doposud realizován, souvisí s tím, že Evropský parlament a Evropská komise se neshodly v loňském roce na podobě té energetické unie. Ono to má řadu důsledků. Za kolik se nakupují různé energetické zdroje. Různé státy mají velmi výhodné smlouvy s Ruskem – například Maďarsko – a odmítají tento princip jednotného nakupování. Některé státy to mají naopak velmi složitě vyjednáno. Toto je jeden z pilířů, který chybí. Propojenost energetických soustav, to je obrovské téma, protože u nás energetická přenosová soustava je docela dobře nastavena, ale nemůže dlouhodobě snášet výkyvy, které se přelévají z Německa. Problémů je tam celá řada a bohužel – Evropa nenalezla řešení. To jí vyčítám jako jeden ze zásadních problémů, který bychom měli dnes řešit. A není to řešeno.“
Až v Německu zafouká…
Drábová k tomu: „To řeší ČEPS (Česká přenosová energetická soustava – pozn. red.). A s tím její dispečeři mají čím dále více starostí, protože bývá dost těch situací, kdy je potřeba popřepojovat... Naštěstí naši předkové nám tu zanechali velmi robustní síť s mnoha možnostmi jak přepojovat, ale několikrát do roka se dispečer na „přenosovce“ dostane do situace, kdy kdyby mu do toho posledního zbývajícího propoje spadl strom, tak je hotovo. Obnovitelné zdroje a způsob, jak k tomu přistupuje zejména Německo, k tomu vedou.“
Následoval dotaz nespokojené ženy: „Jak řeší stát tu situaci s blackoutem, aby nespadl ten strom…?“ Na to Drábová odpověděla: „Stát investuje několik miliard do obnovy a posílení páteřních, ale i dalších vedení. Problém, který nám sem exportuje Německo, se řeší tím, že se na hranicích budou muset stavět – a již se stavějí – transformátory, které umožní Německo prostě odseknout.“
„Mám tomu rozumět tak, že když Němcům bude nahoře foukat vítr, tak se to odstřihne a půjde to jinam?“ zajímal se muž středního věku. „V podstatě ano,“ reagovala Drábová. „Musím říci, že Česko je poslední země sousedící s Německem, které ty transformátory na hranicích nemá. Tím se naše situace komplikuje, protože když jsou v potížích jiné přenosovky, jinudy než přes Česko to z Německa neproteče. Je to způsob, jakým Německu důrazněji říci, že když si naplánovali v roce 2002 takovýto přístup ke své energetické strategii, tak součástí toho bylo vybudováni 15 000 kilometrů přenosových linek po jejich vlastním území. Které propojují sever, kde mají ty velké větrné parky, s jihem, kde mají průmysl. Za těch patnáct let se jim podařilo z těch několika tisíc kilometrů vybudovat celých 300. A víte proč? To souvisí s tématem, které tu řešíme. Lokální komunity prostě nechtějí mít ty sloupy za barákem. Ona to není jen záležitost úložiště.“
Doly a rentgeny
„SÚRAO vozila starosty obcí na výlety do severských obcí, do Německa, do Gorlebenu, kde jsou solné doly. Máme o 12 let později a tam se začínají propadat patra dolu a Německo má práci zajištěnou na mnoho let dopředu, kdy se ten odpad zase bude vyndavat ven. To se jedná jen o nízko a středně aktivní odpad. A plánovalo se i to vyhořelé palivo z jaderných elektráren,“ prohlásil další člověk z přítomné veřejnosti. „Ukládání nízko a středně aktivního odpadu je trochu jiná problematika. Německo si v šedesátých letech trochu ulehčilo práci a vycházeli ze stavu znalostí, které byly v té době dostupné. Obecně ukládání do dolu je vylučujícím kritériem pro vysoce aktivní odpad. Ten problém je bude stát peníze, ale neohrožuje okolí,“ uklidnila ho Drábová.
Starosta Čížek zabrousil k dalšímu problému: „Jaderná bezpečnost nejsou jen elektrárny. Dohlížíte i na rentgeny a další přístroje. Oblíbeno je nyní vyšetřování CT, mnohdy možná zbytečné. Nemá toto někdy horší vliv na zdraví?“
Drábová na to: „Horší vliv určitě ne, protože ta indikace vychází z toho, že je záhodno provézt i věci, které by za normální situace nebyly zdůvodnitelné. V porovnání s rizikem z toho, že váš zdravotní problém bude eskalovat, je vždy riziko z nějakého přídatného zařízení o mnoho řádů menší. V každém případě, nadužívání počítačové tomografie a někdy i absence těch indikačních kritérií je jedna z věcí, se kterou dlouhodobě bojujeme. Chápu některé lékaře, kteří jako indikující to CT nepředepsat prostě proto, že už k nám pomalu putuje americká vlna toho, že před každou ordinací stojí tři právníci, kteří jsou připraveni pacientovi pomoci v soudním sporu s lékařem. Ten doktor, když si může vybrat z pěti metod, jak se dostat k informaci, kterou potřebuje, tu nejšetrnější, tak to z těchto důvodů neudělá, aby posléze nebyl nařčen ze zanedbání. To jsou zase komplikace, které s tou technologií nesouvisejí. Ono to není nic neobvyklého, protože farmakologové o každém léčivu říkají – když to nemá vedlejší účinky, tak to nefunguje. Vždy vážíte tu míru užitku, která je realizována oproti té míře potenciálních vedlejších účinků. Stejně je to i s tím zářením.“
Závislá Francie. Co s tím?
„Dominantní zdroj má také svá úskalí,“ vysvětlovala dále v téměř dvouhodinové akci Drábová: „Podívejme se na Francii, která se na jadernou energetiku orientovala v sedmdesátých letech minulého století – má 75 až 77 procent elektřiny z jaderných elektráren. Jenže pro budoucno je v těžkém problému, protože ty bloky nejsou nejmladší. Začnou po roce 2020 ‚odcházet do penze‘ a francouzská infrastruktura není schopna stavět tak rychle, aby je stihla nahrazovat. Můj osobní názor je, že padesát procent elektřiny z jádra je zrovna tak akorát. Pohled jednotlivých členských států EU na jadernou energetiku je velmi různý, od poměrně silných podporovatelů jako jsou třeba Finsko, Slovensko či Maďarsko, přes státy, které jsou k ní neutrální, nejsou z ní nadšeny, ale považuji jí za potřebnou, jako například i naše republika.
Pak jsou dost zapřisáhlí odpůrci. Například Německo má pro to dva důvody. Je tu 65 procent lidí, kteří jsou proti jaderné energii a říkají – my si raději připlatíme za jiné možnosti, například za dovoz, jen když nás vy politici zbavíte těch jaderných elektráren. Až toto nastane v ČR, kde je zhruba stejně lidí, kteří jsou relativně pro, a až se tento trend obrátí, tak se můžeme také dočkat toho, že se politické reprezentace rozhodnou, že jim za to ta jaderná energetika nestojí.
K té Francii. Ona se nedokáže v dohledné době, což je tak půl století, i kdyby chtěla, té jaderné energetiky zbavit. To co tam nastane, s největší pravděpodobností bude daleko razantnější prodlužování doby provozu stávajících jaderných bloků, než původně plánovaných 40 až 50 let – a nyní jako minimum se uvažuje 60 let a do té doby bude konat resuscitační opatření pro svůj skomírající jaderný průmysl. Což je pro mne velmi překvapivá záležitost, protože jak Areva, tak ERF skutečně ve své době patřily do světové špičky,“ vysvětlila Drábová.
Perspektiva pro Evropu
„Evropské špičky si nedokáží představit pokrytí potřeby v roce 2050 bez 20procentního podílu jaderné elektřiny. Otázkou spíše je, zda dokážeme trochu oživit náš vztah k hi-tech oborům, který jsme měli jako Evropa v období po druhé světové válce. Tam jsme získali obrovskou konkurenční výhodu, která se teď bohužel alespoň na nějaký čas přesouvá do jižní a jihovýchodní Asie. Jestli něco může naházet klacky pod nohy jaderné energetice, tak je to veřejné mínění a tím přístup politiků, ale hlavně a především naše neschopnost zvládat takto velké projekty,“ uzavřela setkání předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová.
Pro ParlamentniListy.cz na otázku ohledně jaderného úložiště Olkoloto ve Finsku ještě dodala: „Úložiště tam bude v roce 2020 v provozu. Ti jsou v tom nejdál ve světě. Je výhradně pro ně. Jako vzor pro nás mohou být, ale půjde to velmi těžko, protože severské státy se vyznačují vysokou úrovní solidarity lidí se státem. O tom my si tady můžeme jen nechat zdát.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
