Ve filmu bylo představeno působení Abdula Azíze jako nejvyššího duchovního tzv. Červené mešity, která je jedním z hlavních pákistánských center radikálního islámu. Po bojích o tuto mešitu, na niž v roce 2007 zaútočily vládní jednotky, Azíz zasvětil svůj život jedinému cíli – svrhnout sekulární vládu. Ve filmu sám Azíz vysvětluje svá fundamentalistická stanoviska, objevují se ale i pohledy do radikálních škol, kde jsou pákistánští chlapci od raného dětství vychováváni k jedinému cíli, jímž je džihád. V Pákistánu přitom takových škol přibývá, protože poskytují nejchudším dětem kompletní zaopatření, a rodiny je proto ochotně do takových zařízení přivádějí.
Lenka Hrabalová ve svém komentáři k filmu konstatovala, že je v něm zobrazen známý model společnosti, kde jsou jednak extrémní fundamentalisté, umírnění muslimové a prostí lidé, kteří na to doplácejí. Lukáš Lhoťan situaci v Pákistánu zobrazenou ve filmu popsal jako střet dvou částí společnosti, kde se nijak neprojevuje jasný postoj státu. „Stát nechává fundamentalismus vzniknout, existovat a expandovat, a ve chvíli, kdy mu situace přerostla přes únosnou mez, zasahuje násilím a chová se jako slon v porcelánu, což dokazuje jen jeho bezradnost,“ uvedl k pákistánské situaci Lukáš Lhoťan.

Na dotaz, zda existuje nějaký optimální model chování státu k radikálům, Lenka Hrabalová uvedla, že v muslimském světě nezná jedinou vládu, která by to nějak rozumně zvládala, ale revoluci zatím podle ní nejlépe ustálo Maroko a Jordánsko, kde vlády nejsou sekulární, ale jsou zčásti postavené na náboženském principu, a proto mají před lidmi mnohem větší autoritu. Podle Lukáše Lhoťana je konkrétně v Pákistánu problém v tom, že nejde jen o otázku extremismu a radikálů, ale hrají tam roli další problémy jako vysoká porodnost, nedostatek možnosti zlepšit sociální podmínky lidí a to, že se pak pro početné chudé rodiny stávají náboženské školy přijatelnou variantou. Upozornil také, že není možné vždy uplatnit jen evropský pohled. „Už samotný fakt, že jde o problém spojený s islámem, pro nás v Evropě ztěžuje pochopení situace, protože máme s islámem  relativně novou zkušenost, jde jen o několik desítek let, po něž se zde tento problém řeší. Například ve zmíněném Maroku a Jordánsku jsou monarchie a vztah lidí ke králi jiný než třeba v Pákistánu, kde je republika,“ řekl Lukáš Lhoťan.

V Maroku se radikalizace omezila

Jako příklad poměrně úspěšného řešení problému s radikály Lenka Hrabalová popsala postup marockého krále. „V Maroku král vyřešil boj s radikalismem tak, že v první fázi udělal razie, zatkl tisíce lidí a lze zjednodušeně říct, že kdo měl na ulici tradiční oblečení, šel automaticky do vězení. Bylo to kritizováno jako represe, ale podařilo se mu – i díky tomu, jak se k zatčeným choval –  že nakonec radikálové, kteří původně kázali proti němu a označovali jej za syna ďábla, dnes kážou v jeho jménu a jsou jeho zastánci,“ uvedla arabistka Hrabalová. Maroko dnes podle ní funguje i jako inspirace pro jiné země, kde je islám výrazným náboženstvím, zejména v Africe. Mnohé africké země si objednávají školení svých náboženských představitelů v Maroku, kde tráví v náboženských školách dva roky a pak se vracejí do vlasti; například Mali, Guinea, Nigérie, Pobřeží slonoviny nebo Keňa mají zájem situaci s radikálním islámem řešit tímto způsobem.