Díky, státe, žes mi zničil život. Mrazivá zpověď učitelky, která chtěla žít poctivě

Ona - kvůli původně malému dluhu čelí exekuci ve výši cca 72 000 korun. Má obstavený účet, dům i invalidní důchod. Jak říká, vnímá to jako pomalou likvidaci v rukavičkách dnešního systému, odkud není cesty zpět... Vezměme to ale po pořádku:

Nutno předeslat, že plnou totožnost této sedmačtyřicetileté ženy redakce zná, respektuje však její přání zůstat v anonymitě. Jak paní Hana říká – hlavně kvůli synovi, který vším, co se v posledních letech kolem něj děje, trpí. S kůží na trh v podobě medializace svého příběhu se přesto rozhodla vyjít, a tak se objevila i v jednom z dílů pořadu Máte slovo.

„Věřte prosím, své žáčky jsem vždy učila, že s pravdou a upřímností vždy nejdál dojdou, neboť k tomu jsem byla sama od mala vedená. Nyní bych nemohla dále žít s pocitem, že jsem se alespoň nepokusila o nápravu věci, která je naprosto amorální, zasahuje naprosto nelidsky a troufám si tvrdit, že i porušuje Listinu základních práv a svobod,“ vysvětlila na úvod pro ParlamentníListy.cz Hana a pokračovala dál v popisu svého příběhu i toho, co by všechno chtěla udělat proto, aby se takové příběhy už v budoucnu nemusely opakovat.

SLEDUJEME téma EXEKUCE

„Mám snahu najít opravdové efektivní řešení v boji proti bezpráví a bezmoci v oblasti vymáhání exekucí. Ačkoli jsem nyní sama na dně a každým dnem očekávám exekuční plnění, neboť stále žádné řešení nemám, než přijdu naprosto o vše, ráda bych se pokusila ještě zabojovat. Ale ne již jen sama za sebe, ale i za ostatní ve stejné, či podobné situaci. Tedy za všechny, kteří čelí exekucím vzniklých z původně malých finančních částek. Exekucím, které jsou možné díky zákonům a systému nastavenému naprosto účelově k likvidaci slušných lidí. Vždyť je třeba si připomínat a poukazovat na to, jak se navyšují počty sebevražd právě díky exekucím, na bezmocnost, na nikam nevedoucí 'pomoc' různých občanských sdružení a organizací, na zákony, které mají platit pro všechny stejně, avšak platí jen pro někoho a v neposlední řadě na to, jak NAPROSTO každý z nás může čelit exekuci, aniž by si ji zavinil. Stačí totiž jen, aby se kdokoliv podíval na internetu na veřejné stránky soudů, insolvencí a dražeb. Zde jsou volně zveřejněná jména, adresy, data narození a dokonce i RODNÁ ČÍSLA včetně vlastnoručních podpisů. Kdokoliv má možnost tyto údaje zneužít a dostat kohokoliv do exekuce, jelikož různé smlouvy se dnes dají uzavírat jen po telefonu nebo po Internetu,“ říká Hana dále svoji určitou obžalobu současnosti.

Další příběhy ParlamentníchListů.cz čtěte ZDE

Jak dodává, podle ní by po zkušenostech, které udělala, mohlo být jedinou nadějí na změnu to, že by všichni nějakým způsobem nespravedlivě popotahovaní vymáháním astronomických dluhů z původních několika set či pár tisícovek dlužné částky, podali HROMADNOU ŽALOBU na stát. „O to mi jde, to je totiž jediné východisko. Ti jednotlivci zahnaní do kouta totiž samostatně nemůžou nic – a to i v případech, kdy se ukáže, že došlo ve vymáhání dluhu k celé řadě zásadních pochybení. Oni končí na ulicích, v lepších případech na ubytovnách a mají každý den co dělat, aby nějak přežili. Na to, aby si zaplatili právníka, nemají, takže vše prochází beztrestně,“ poukazuje paní Hana na nedostatky, které systém exekucí i vymáhání v Česku skutečně provázejí. A jak k tomuto názoru došla? To napovídá její příběh, který ParlamentnímListům.cz vyprávěla. Vzhledem k jeho složitosti a obsáhlosti je redakčně krácen, ovšem základní body jsou v něm ponechány.

Žili skromně, ale důstojně - než přišla nemoc

„Původním povoláním jsem učitelka ZŠ, žiji sama se synem od narození v Praze, kde syn i studoval. Nikdy jsem neměla žádné potíže s řádným placením a plně jsem si byla vědoma svých povinností. Nebylo to jednoduché, žili jsme se synem sice velmi skromně, ale důstojně, a hlavně bez dluhů. Na přelomu roku 2004/2005 jsem však onemocněla klíšťovou meningoencefalitidou s velmi těžkým průběhem a následně s trvalými následky, kvůli kterým jsem se musela smířit s tím, že zůstanu v plném invalidním důchodu,“ vypráví paní Hana začátek své těžké životní anabáze.

Invalidní důchod však znamenal, že se jejich měsíční příjem domácnosti rázem snížil o celou polovinu. „Nikdo si nedovedl představit, jaká beznaděj vznikla, syn byl na studiích a já bez potřebných finančních prostředků. Bydlíme v bytě 2+1, který dříve patřil OPBH, po revoluci se však vrátil majitelce, která opět celý dům i s nájemníky prodala jinému majiteli. Ten využil všechny možnosti nastavit nájemné sice regulované, ale do nejvyšší možné částky, kterou po nás ihned začal požadovat,“ pokračuje ve vyprávění Hana.

Podotkla pak, že měla po zemřelém otci v jižních Čechách starou rodnou chalupu z r. 1940, kde otec žil až do své smrti. Byl nemajetný, chalupa tak prý zůstala velmi zchátralá, k trvalému obývání naprosto nevhodná. Na opravy Hana neměla finance, ale snažila se ji alespoň udržovat v rámci svých možností. Prodat ji ale nešlo z důvodu nevyřešené sporné jedné části zahrady. Jednalo se ale také o nemovitost, kde Hana už jako dítě trávila své dětství na venkově a o místo, které umírajícímu otci slíbila, že nikdy neprodá. „Znamenala pro nás především jistotu, že i kdyby se v životě stalo cokoliv, bezdomovci z nás nebudou, neboť chalupa v osobním vlastnictví to JISTÍ,“ povzdechla si Hana.

Poté, co Hana těžce onemocněla, nebylo najednou dostatek peněz ale ani na to, aby mohla řádně hradit nájemné a ještě syna udržet na studiích. A tak - místo, aby se léčila z těžké nemoci - musela začít jednat a situaci řešit.

Marné očekávání spásy ze strany státu a záchrany v podobě finanční výpomoci...

„Nejdříve jsem vyčerpala mojí finanční rezervu naspořenou právě pro tyto nenadálé a nečekané události. Pak mi vypomohla maminka (80 let), která měla naspořeno na pohřeb. Hrozně jsem se styděla za to, že jsem ty peníze musela přijmout. Začala jsem jednat s úřady, a to byl začátek mého konce. Přitom jsem poprvé v životě sklonila hlavu a potupně šla požádat o příspěvek v hmotné nouzi. Chápu, že je třeba každého žadatele nejdříve nějak posoudit, proto jsem velmi pečlivě plnila vše, co bylo po mně požadováno a žádost i s mnoha dalšími prokazovacími podklady jsem doložila. Do měsíce jsem ale dostala odpověď, že mi žádost zamítají,“ řekla dále sedmačtyřicetiletá žena v nesnázích.

Jenomže každý měsíc bylo třeba řádně hradit všechny povinné platby spojené s bydlením a ona najednou měla nižší příjem, než činily výdaje. Nevzdávala se. „Postupně jsem se odvolávala a zjišťovala důvody zamítnutí. Pokaždé jsem se ale dozvídala jiná odůvodnění. Jednou to, že musím nejdříve chalupu po otci prodat nebo se tam odstěhovat, protože jinak nemám na pomoc nárok. Nikoho nezajímalo, že jsem ji prodat nemohla, neboť probíhal soud s bývalým manželem, který po mně požadoval vyplacení poloviny, čili byla soudně zablokovaná. Když jsem však poukázala i na fakt, že se z Prahy nemohu náhle odstěhovat do zapadlé malé vesnice vzdálené 20 km od Českých Budějovic, protože v Praze syn i studuje, a na to, že nemovitost není přizpůsobená k trvalému bydlení, úřad udělal na chalupě šetření mé situace. Jejich pracovnice zkontrolovaly doslova vše, chybělo snad už jen otevírání a kontrola obsahu skříní,“ popisuje své trpké zkušenosti Hana.

(Zde je nutno v rámci objektivity podotknout, že ParlamentníListy.cz vzhledem k několikaletému časovému odstupu od těchto událostí nemají možnost konfrontovat tyto zkušenosti s postojem úřednic. Jelikož však celou řadu průkazných písemných podkladů celého svého příběhu paní Hana předložila, redakce prezentuje její příběh tak, jak byl odvyprávěn z úhlu pohledu dotyčné ženy.)

„Jen jsem seděla a sledovala, jak se po celém domě, zahradě i kůlně pohybují s naprostou suverenitou, jakoby chalupa patřila jim a nikoli mně. Závěr zněl, že chalupa je skutečně k trvalému bydlení neobyvatelná. I po tomto frustrujícím zážitku mi ale svitla naděje na to, že mi nějaká finanční dávka bude přiznána. Avšak spletla jsem se a pracovnice šetřily dále. Jednoho dne přišel syn ze školy domů naprosto zlomený, že pro ostudu už ani raději nedostuduje, neboť ho sociální pracovnice přišly šetřit osobně do školy a jednaly jak s jeho třídním profesorem, tak i s ředitelem školy,“ pokračuje dál Hana.

Ombudsman připustil některá pochybení, ale...

Jak podotkla, vše se dělo přitom už v době, kdy byl syn plnoletý. „Jelikož byl řádným studentem, sociální pracovnice nepochodily, nic špatného nenašly. Začala jsem však chápat, že se zde nejspíše již začíná jednat o to, že když už mi jednou příspěvek neuznaly, tak jen aby asi nemusely přiznat pochybení, začaly hledat důvody, jak mi spíše nepomoci, než naopak. Jelikož už začaly však jednat naprosto tak, že to začalo škodit i mému synovi, ze zoufalství jsem se obrátila na ombudsmana. Po dalším období mně ale přišlo vyjádření, že sociální odbor ve věci šetření mého syna na střední škole skutečně pochybil, avšak na ovlivnění ostatních rozhodnutí mých žádostí o příspěvek v hmotné nouzi nejsou kompetentní,“ popsala žena další úsek svých trablů.

Aby toho nebylo málo, přišel pak jiný požadavek k tomu, aby mohla být nějaká výpomoc vyplacena. A to zažádat soud o přiznání nároku na bývalém manželovi pro nezaopatřenou manželku, i když už manželství bylo rozvedené.

„Tomu jsem se velmi bránila, věděla jsem, že to znamená další nejen soudní výdaje, ale především vyprovokování bývalého manžela. Na sociálním odboru mne však ubezpečily, že se jedná pouze o formalitu, která je k přiznání sociálních dávek v hmotné nouzi nezbytně nutná. Učinila jsem tedy tak, jak mi řekli. Co však následovalo, si nikdo ani nedokáže představit. Soud trval celý rok, na právní zastoupení jsem finance neměla. Bývalý manžel byl po právu velmi popuzen a začal mi dělat velké schválnosti v osobním životě a následně podal žalobu i na snížení výživného. V té době přitom ani řádně nehradil dosud stanovené výživné a dluh za výživné na syna se mi do nedávna splácel srážkou z jeho mzdy po 150 korunách měsíčně. Nedal si však vysvětlit, že jsem byla nucená tento soud vyvolat jen na základě nutnosti doložit požadovaný rozsudek na sociální odbor, který měl být dle nich jen formalitou,“ pokračuje v neveselém vyprávění Hana.

Místo pomoci přišly soudy...

To vše se odehrávalo v období, kdy se měla léčit a uzdravovat po těžké encefalitidě. Namísto pomoci v hmotné nouzi se tedy kvůli žádosti o ni Hana ocitla během jednoho roku v pěti soudních sporech (1. přivolení k výpovědi z bytu, 2. uhrazení dlužného nájemného, 3. na základě požadavku sociálního odboru přiznání podpory pro rozvedenou manželku, 4. snížení výživného na syna podané exmanželem a 5. vypořádání SJM-vyplacení 1/2 ceny z chalupy po otci).

„Procházela jsem doslova peklem, přičemž nikdo nebral ohled na můj zdravotní stav. Snížení výživného sice po opět důsledném až frustrujícím šetření zamítli, jakožto i zaopatření mé osoby bývalým manželem. Avšak v průběhu tohoto celého období sporů a domáhání se nějaké pomoci jsem musela řešit, jak přitom všem ještě řádně platit pravidelné měsíční platby. Protože se soudy protahovaly, situace byla natolik svízelná a vyhrocená, že mi nezbyla jiná možnost, než si vzít půjčku, které jsem se vždy bála. Pokud jsem ale chtěla uhradit nájemné a dluh, ke kterému v důsledku toho všeho došlo, nic jiného mi nezbývalo,“ svěřila se ParlamentnímListům.cz Hana. Později byla donucená si vzít ještě další půjčku, a to na advokáta, který ji zastupoval proti majiteli bytu, aby nepřišla o střechu nad hlavou. Netřeba zdůrazňovat, že však i ty další soudy znamenaly jistou finanční zátěž.

„Půjčku za bývalé soudy jsem sice dle možností splácela, avšak také jsem několikrát vynechala, což došlo tak daleko, že banka již předala můj úvěr před koncem doplacení celé částky jistému advokátovi. S advokátem jsem komunikovala, svým povinnostem jsem se nevyhýbala a celou půjčku jsem uhradila. Avšak zhruba po roce na mě tento právní zástupce podal žalobu opět k soudu pro vyplacení jeho odměny ve výši 4 472 Kč. V době termínu soudního jednání jsem však byla nemocná s vysokými teplotami, tedy jsem se řádně omluvila. Nic se pak nedělo několik roků. Vloni mi náhle přišel rovnou exekuční příkaz na 49 644 Kč a zároveň i exekuční příkaz na prodej chalupy. Tu jsem sice soudně proti bývalému manželovi vyhrála, ale veškeré úhrady spojené i s tímto sporem jsem též musela hradit já,“ vyjmenovává další body svého sešupu na dno Hana.

V současné době má dle sdělení ParlamentnímListům.cz paní Hana na sebe nařízeny dvě exekuce, u kterých k vymáhané částce denně naskakuje penále. „Můj invalidní důchod, který mám exekvovaný, nyní činí přitom 8 213 korun. Nezbývá mi tedy opět ani na placení nájemného, protože domluvit se na nějakých alespoň trochu přijatelných splátkách s exekutorem nebylo možné. Za byt, v kterém žiju se synem, platím měsíční nájem 14 250 korun – bez poplatků. Kvůli mému onemocnění jsem nyní jako štvaná zvěř. Dostala jsem se do obrovských finančních potíží, poněvadž stát rozhodl, že nejsem sociálně potřebná. Hrozí nám, že přijdeme opravdu úplně o vše. Proto jsem se rozhodla vše medializovat, neboť jsem již na pokraji zoufalství, tolik potupného a ponižujícího. Přišla jsem o lidskou důstojnost a díky byrokracii státních úředníků jsem zůstala bez pomoci v době, kdy jsem ji skutečně potřebovala. A to nikoli z mé lehkomyslnosti, ale kvůli náhlému a těžkému onemocnění mne prostě stát hodil naprosto přes palubu. Žádnou sociální dávku jsem nakonec nedostala. Naopak jsem se díky tomu ještě více zadlužila,“ svěřila se dál se svým trápením žena.

Neziskovky a různé poradny? Efektivní pomoc - žádná

Jak dodala, i nyní, kdy se snaží ještě najít nějaké řešení, jen naráží na nestabilní právní prostředí, které se velmi často mění a radí pokaždé něco jiného. Dostává se tak opět do kolotoče neefektivního jednání se všemi možnými subjekty, kde jí naprosto všichni, včetně občanských sdružení, nakonec poradí, že TO CHCE ADVOKÁTA, na kterého finance nemá.

„Nabyla jsem jen pocit marnosti a ztratila jsem absolutně důvěru v náš právní systém. Kdo mi dnes pomůže? Nikdo. Jaké jsou mé možnosti? Žádné. Jsem ve stádiu, kdy už se všeho jen bojím a již nevěřím nikomu a ničemu. Děkuji našemu státu, že mě nechal padnout na samé dno a vzal mi nejen veškerou lidskou důstojnost, ale i možnost vůbec žít dál,“ říká bývalá učitelka v invalidním důchodu.

Poukazuje pak ještě na jeden paradox, redakce opět vychází jen z jejího sdělení.

„O vesnici dál od zatím ještě naší chalupy žije mnohočetná romská rodina. Dětí mají nesčetně, z nichž dvě jsou již ve výkonu trestu za krádeže. Matka dětí je v domácnosti, otec nepracuje nebo jen příležitostně melouchaří 'na černo' v zednických pracích. Žijí jen ze sociálních dávek, které jsou jim bez problému přiznávány. S paní jsem hovořila i osobně a vůbec se netají tím, že stačí, když prý dojde na úřad zažádat o jakýkoliv příspěvek i v hmotné nouzi, nebo na jídlo. Kladu si otázku, v čem jsem horší než Romové, že jsem pomoc od státu jako oni nedostala? Je snad chybou, že jsem řádně vystudovala, až do nemoci i řádně pracovala, státu nedlužím ani jednu korunu, měla jen jedno dítě, o které jsem se také řádně starala, které též řádně vystudovalo, není vyvrhelem společnosti a řádně pracuje? Nikdy jsem nikomu nic nedlužila a vše jsem vždy do doby mého onemocnění řádně platila,“ konstatuje paní Hana.

Lidi, spojme se a dejme se do boje, vyzývá Hana. Dokud prý může...

A i když připouští to, že by se z ní brzy mohl stát bezdomovec, ráda by se alespoň co nejdříve pokusila otevřít již rozpracované webové stránky: http://neopravnene-exekuce-obrana.webnode.cz/. Jak říká: „Dokud ještě vůbec mám internet a počítač, chtěla bych umožnit všem lidem možnost obracet se na můj email: hana.exe@seznam.cz. Tedy těm, kteří opravdu čelili, nebo čelí neoprávněným exekucím, nebo se do nich dostali za podobných okolností jako já. Mám přání, že by se všichni tito zoufalí lidé poté pokusili o nápravu formou hromadné žaloby..." přiznala Hana.

Jak pak paní Hana uzavírá ve svém vyprávění, to, co se dnes děje kolem zejména neoprávněných exekucí, je již problém tisíců lidí tohoto národa. Upozorňuje na to, že tito lidé ze zoufalství páchají sebevraždy, což by mělo být alarmující natolik, aby se už konečně začalo v této oblasti účelně jednat.

„Stále věřím, že by se mohli najít jednotlivci (nebo i firmy), kteří by mohli projekt skutečné a efektivní obrany proti neoprávněným exekucím podpořit tak, aby bylo možné boj proti této 'lidské likvidaci' začít,“ zakončila velmi drsnou zpověď tato sedmačtyřicetiletá žena.