Rozhovory s dvacítkou bývalých politiků šokovaly i otrlé diváky středního věku, natož mládež. Snímek, jehož uvedení proběhlo na plzeňském festivalu Finále, mohl zapadnout, protože byl umístěn mimo hlavní prostor projekce (nikoliv tedy do centra dění, Měšťanské besedy, ale do bývalého depa městské hromadné dopravy) a byl promítnut v ten nejnevhodnější čas – o nedělním pozdním večeru a pak druhý den v pravé poledne. Snad i proto se na každou projekci dostavila jen hrstka lidí, ne víc než 10. Diskuse však byla rozhodně „výživná“.

Údajně přehršle filmů, ve skutečnosti jen štěky

„Mně přišlo, že to nikdo nezpracoval... z těch lidí, kteří žili v té době. My nemáme filmy o privatizaci,“ řekl na úvod prvního dne projekce mladý režisér. „Milan Fridrich, když nám odmítl nějaké peníze v České televizi, tak říkal, že těch filmů tohoto tématu už bylo dost. Takže nám nedali ani pro ČT symbolickou částku v externích penězích. Budeme jednat s ČT o odkupu filmu, což by náklady na archivy pokrylo, takže uvidíme..,“ uvedl Kohout. „Oni v té České televizi zase tak zlí nebyli. Nakonec nám dali archivy za symbolickou cenu, kdyby nám slevu nedali, byl by film nerealizovatelný. Nebyli ale zas tak hodní, že bychom jim to nemuseli platit nebo, že by nás podpořili nějakou další malou částkou.“ Jak druhý den Kohout dodal exkluzivně pro ParlamentníListy.cz: „Na programové radě mi bylo sděleno, že filmů o privatizaci bylo natočeno mnoho, tudíž nemá smysl podporovat další film tohoto druhu. Mně to přijde, že žádný film natočen nebyl, snad jen nějaké „štěky“, ale ne, že by někdo tu strukturu popsal. Takže jsme se to snažili vysvětlit, oni to nepochopili. Já se jim nedivím, protože jich je tam 12 a mají pět minut na to, aby posoudili veškeré produkty, které ČT bude vyrábět. To je špatný systém, to se musí zrušit.“

„Abychom pochopili, kde jsme dnes, tak musíme vidět, co se stalo začátkem devadesátých let, co jsme chtěli a jak silné byly motivace či tendence k jinému směřování a proč se to nakonec překolejilo na tento způsob vnímání a interpretace nového státu, demokracie, občanství,“ pokračoval Kohout.

Bude se opět vyhrožovat?

„Čekáte nějaké reakce od lidí, kteří jsou tam uvedeni, tedy těch Kellnerů a dalších?“ zněla otázka na „neohroženého“ režiséra. „Já spím dobře… tohleto je jako moucha. Koho to z těch hráčů zajímá? Já jsem natočil film o privatizaci Barrandova a tam jsem na konci dal rozhovor s ředitelem Tichým. A pak jsem slyšel, že zastaví všechny slevy, co má FAMU, jestli se ten film bude promítat; a mimo jiné na schůzce zaznělo, že budu zabetonován, když se o tom dozví pan Chrenek. Ale to je k smíchu, to jsou devadesátá léta, z nichž zůstává tato rétorika. Ta ekonomická moc se s námi vůbec nepotřebuje bavit – vidíte sami, kolik je tady lidí v kině,“ mávl rukou k téměř prázdnému sálu. „Jsem rád, že vůbec někdo přišel.“

Nešťastný disident a strach z pravdy

Petr Náhlík, lidovecký městský zastupitel a disident, si v diskusi krátce posteskl: „Je to prostě tak, jak jsme si mysleli, že to bylo…“