Napsal jste knihu Sto studentských revolucí a některé další. Dokážete nyní s odstupem zhodnotit přínos Sametové revoluce pro Česko?

Jednoznačně za pozitivní považuji, že po pěti dekádách máme svobodu, stále si myslím, že hlavními vítězi jsme my – občané. Přestali jsme být ovládáni všude dosahující totalitární, později autoritářskou mocí. Můžeme o sobě začít rozhodovat bez státního omezování. Získali jsme intelektuální svobodu názoru a pohybu a to spolu s plnými samoobsluhami, na které řada lidí čekala spíše než na svobody občanské. Nicméně došlo k mnoha chybám, které jsou dnes s odstupem více než zřetelné, a o kterých je právě dnes třeba otevřeně hovořit.

V rámci ostře se zvyšující sociální stratifikace vyrostl majetek a možnosti několika málo vyvolených. Takzvaná česká cesta kuponové privatizace, tedy zhasneme a vybudujeme kapitalismus, přivedla k vrcholu více či méně skrývané ekonomické a politické moci několik málo vyvolených. Nová porevoluční elita není stejného původu, intelektuálové jsou spíše vysmíváni. Ideologie, kterou hlásali komunisté, byla nahrazena ideologií moci a peněz. Heslo „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“ bylo nahrazeno heslem „urvi, co můžeš“ a to bez skrupulí.

Za vážný problém pokládám kromě provázání politických a ekonomických „elit“ rovněž stav českých médií, bohužel i těch veřejnoprávních. Kdo dnes ještě může věřit, že jde o „hlídací psy demokracie“? Přes všechny uvedené problémy jsme svobodní, jsme pevně ukotveni v evropských strukturách a náš domácí „svinčík“ si musíme uklidit sami. Když si uvědomíme a přijmeme za své, že nikdo jiný to za nás neudělá, pak jsme snad na dobré cestě.