„Část Čechů o první republice nic neví. Někteří dokonce s klidem řeknou, že druhá světová válka skončila v roce 1968. Zejména se to projevuje u lidí pod třicet let. Historické znalosti mají nulové. Velmi malá část lidí, co se o to zajímají, vnímá první republiku realisticky. Pro většinu jde o zlatý věk plný mýtů. Ostatně na takových mýtech se pracovalo po celou dobu první republiky,“ hodnotí přístup většiny společnosti k době po vzniku samostatného Československa historik Zdeněk Čech. Podle něj jde o chybné uvažování a ParlamentnímListům.cz jasně vylíčil klady a zápory první republiky.

Štvanice za posty  

„O znalostech našich politiků si také nedělám přehnané iluze. Částečně to bude proto, že každé obyvatelstvo všude na světě potřebuje záchytnou kotvu, víru, pocit velikosti. V Česku se proto hýčká spousta věcí. První republika, ale třeba i husité. Ti se hodili obrozencům, za první republiky, komunistům jako protokomunisté a dnes se používají v souvislosti s restitucemi,“ podotýká.

Pouští se do kritického pohledu na první republiku. „Rodila se ve strašných bolestech a v nesmírné štvanici za významnými posty. Nejdřív provincie monarchie, pak svobodná země. Musela se zavádět spousta ministerstev, k postům přišla diplomacie a vznikaly centrální úřady. Zajímavě o tom vyprávěl Vojtěch Beneš, starší bratr Edvarda Beneše, který sem přijel z emigrace v USA. Chtěl pomáhat vznikajícímu státu, ale byl situací naprosto otřesen,“ vysvětluje.