Jak to bylo s utajeným sjezdem KSČ v srpnu 1968, který měli rozprášit Sověti, a možnou pomocí Západu? Mluvili jsme s autory studie k publikaci muže, kterého chtěla zavraždit StB

04.04.2018 8:40

ROZHOVOR O utajeném sjezdu československých komunistů v srpnu 1969 v pražských Vysočanech, který se odehrál pod hlavněmi tanků vojsk Varšavské smlouvy, ParlamentníListy.cz hovořily s dvojicí historiků, Milanem Bártou z Ústavu pro studium totalitních režimů a Lukášem Cvrčkem z projektu Czech Archives. Bárta a Cvrček jsou společně autory odborné studie k publikaci reformního komunisty a diplomata Jiřího Pelikána Tanky proti sjezdu, která vyšla v prvním řádném českém vydání teprve letos. Pelikán v publikaci čtenáři předkládá dokumenty mimořádného Vysočanského sjezdu KSČ, které vykreslují obrázek sjezdu coby symbolu odporu proti srpnové okupaci hájícího české zájmy.

Jak to bylo s utajeným sjezdem KSČ v srpnu 1968, který měli rozprášit Sověti, a možnou pomocí Západu? Mluvili jsme s autory studie k publikaci muže, kterého chtěla zavraždit StB
Foto: Ústav pro soudobé dějiny
Popisek: Intervence vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu1968

Vysočanský sjezd se odehrával ve stínu srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, doslova tedy pod hlavněmi tanků. Díky čemu se podařilo místo sjezdu utajit?

Milan Bárta: Utajení sjezdu se podařilo především díky tomu, že naprostá většina národa se postavila proti invazi a odmítala spolupráci s okupačními vojsky. Moskevské vedení navíc bylo tímto vývojem překvapeno a zaskočeno, očekávalo vstřícné postoje, přinejmenším u velké části politického vedení. Bylo proto zaměřeno na jiné oblasti a nikoho ani nenapadlo, že by se mohlo podařit sjezd v tak krátké době svolat, navíc část nejvyšších představitelů reformního kurzu byla internována v Moskvě.

Lukáš Cvrček: Kromě více než tisícovky delegátů o akci přitom musely vědět přinejmenším stovky dalších osob, ať už šlo o komunisty nebo bezpartijní dobrovolníky, kteří pomáhali z vlasteneckých pohnutek. Delegáti se museli na místo nepozorovaně dostat, přespolní potřebovali jídlo a ubytování, pracovníci ČKD pomáhali s přípravami na místě, spojky předávaly vzkazy atd. Lidové milice byly sice odhodlány bránit účastníky sjezdu proti útoku zvenčí, ale se svou výzbrojí a výcvikem by neměly v případě střetu s okupačními vojsky žádnou šanci. Utajení proto bylo naprosto klíčové a je obdivuhodné, že se mezi několika tisícovkami zasvěcených nenašel jediný zrádce, který by do Vysočan přivolal sovětské tanky.

Milan Bárta: Na druhou stranu se sovětští vojáci nepokusili vážněji narušit činnost čs. orgánů, stranických ani státních. Zůstává proto otázkou, zda a v jaké míře by se tedy odhodlali zasáhnout proti sjezdu. V srpnu 1968 to však nikdo nevěděl, a proto účast všech, kdo se na svolání a průběhu sjezdu podíleli, byla projevem statečnosti a odporu k intervenci.

DRAMATICKÉ ZÁBĚRY ZE SRPNA 1968:

Čím byl Vysočanský sjezd specifický?

Milan Bárta: Vysočanský sjezd se především stal symbolem odporu proti okupaci, který dokázal sjednotit naprostou většinu občanů včetně členů komunistické strany. Ta se na těch několik dní, než se vrátila delegace z Moskvy, stala skutečným mluvčím národa, což se nepodařilo nikdy předtím a ani potom.

Lukáš Cvrček: S tím bych souhlasil. Roli hrálo rovněž rychlé svolání sjezdu a přijetí závěrů odsuzujících invazi cizích vojsk do naší země, které mělo významnou úlohu při krachu snah kolaborantů o ustavení tzv. dělnicko-rolnické vlády a ospravedlnění agrese. Právě naprosté selhání politických plánů intervence, která po vojenské stránce proběhla naprosto hladce, donutilo okupanty zasednout k jednacímu stolu s československou delegací, jejíž součástí se stali i unesení funkcionáři v čele s A. Dubčekem, s jejichž udržením ve funkcích Moskva původně vůbec nepočítala. Sovětští politici místo jednorázového převratu museli přistoupit na variantu postupného odbourávání reformního procesu, pro nějž se u nás vžil termín normalizace.

S podporou ze Západu se asi v roce 1968 počítat nedalo. Americký prezident Johnson tou dobou vkládal velké naděje do podpisu smlouvy SALT se Sověty. Existovala nějaká alternativa?

Milan Bárta: Jsem v tomto poměrně skeptický, Západ považoval Československo za součást sovětské zóny vlivu a kromě sympatií od něj republika mohla čekat jen spolupráci v hospodářské oblasti. Spojené státy se angažovaly ve Vietnamu, západoněmecký ministr zahraničí Willy Brandt odpověděl na novinářskou otázku, co může nejlepšího udělat Západ pro Československo, slovy „Vůbec nic.“

Lukáš Cvrček: Varianta vojenské podpory ze Západu vůbec nebyla na stole. Přestože v některých kruzích západních politiků budily československé pokusy o demokratizaci diktatury KSČ sympatie, nikdo z nich by nebyl ochoten jít kvůli Československu do války se Sovětským svazem. O vojenskou či alespoň diplomatickou intervenci ze Západu navíc nebyl zájem ani u drtivé většiny československých představitelů. Nakonec i Vysočanský sjezd vydal provolání pouze ke komunistickým stranám světa a nedovolával se žádné pomoci od západních států.

Čím vlastně pražské jaro bylo z geopolitického hlediska? Dala se reakce Rusů a vojsk Varšavské smlouvy předvídat?

Milan Bárta: Viděno z dnešního pohledu varování před invazí byla celá řada. Dubčekovo vedení si ovšem tuto krajní možnost nedokázalo představit, hlavně však bylo pod tlakem nejen z Moskvy, ale i domova, kde se rychle zformovalo veřejné mínění, které se stalo aktivním účastníkem politického vývoje. I kdyby se čs. strana o plánované invazi dozvěděla, nebylo možné postavit se na jakýkoliv vojenský odpor. A Moskvu by nakonec uspokojily jen rozhodné ústupky, které by ve svém důsledku pravděpodobně vedly k pádu Dubčekova vedení a k praktickému ukončení reformního procesu.

Lukáš Cvrček: Pražské jaro z geopolitického hlediska představovalo pro všechny především problém, což máme u nás ve zvyku poněkud sebestředně přehlížet. Sovětský svaz nelibě nesl hrozbu oslabení svého mocenského postavení ve střední Evropě. Československo v jeho očích představovalo jakési červivé jablko, které hrozilo nakazit okolní země Východu, jejichž představitelé se ostatně také dost hlasitě ozývali a společně se sovětským vedením tlačili na zastavení reforem. Ani na Západě z československého vývoje nebyli všichni šťastní, protože pro ně představoval zdroj nestability spojený s hrozbou násilného řešení, do kterého se nikdo nechtěl zaplést.

O invazi se alespoň mezi některými československými komunisty a řadovými občany skutečně spekulovalo, protože mezinárodní napětí bylo místy opravdu silné. Na vměšování se do tuzemských záležitostí ze strany sovětského vedení sice byli českoslovenští představitelé dlouhé roky zvyklí jako na běžnou normu ve vzájemných vztazích, přesto například neochota stáhnout sovětské vojáky po společném cvičení Šumava byla pro mnoho lidí varující. Spojenecká vojska se pod záminkou manévrů hromadila také za hranicemi v Polsku a NDR. Přesto se jevilo jako krajně nepravděpodobné, že by Sovětský svaz kvůli zásahu proti Československu riskoval naprostou ztrátu pověsti a roztržku v mezinárodním komunistickém hnutí. Pro drtivou většinu komunistů i běžných občanů proto byl vojenský útok bleskem z čistého nebe.

Snímek z představení prvního řádného českého vydání publikace Tanky proti sjezdu: 

Jiří Pelikán, který dokumenty Vysočanského sjezdu z Československa tajně vyvezl, byl reformní komunista. Kromě toho byl také liberálním ředitelem Československé televize. Politicky aktivní byl i po své emigraci v cizině. Nakonec začal inklinovat k sociální demokracii. Jak vnímal Pelikán samotnou srpnovou invazi?

Lukáš Cvrček: Pro komunistu vychovaného k oddanosti vůči Sovětskému svazu to musel být velmi těžký a bolestný okamžik. Obrovské zklamání z této lásky pak evidentně bylo jedním z hnacích momentů při jeho aktivitách namířených proti sovětské mocenské dominanci ve střední Evropě.

Milan Bárta: Násilné potlačení pražského jara si stejně jako další „osmašedesátníci“ nesl po celý zbytek života jako trauma. Invaze podle něj ukázala nereálnost možnosti reformovat komunismus sovětského typu, v jeho další tvorbě se jasně odráží ostrá kritika politiky SSSR. V Itálii se navíc sblížil mnohem výrazněji se socialisty než s komunisty.

Komunistická StB se později pokusila Pelikána v době, kdy již byl v emigraci na Západě, zavraždit. Proč jim Jiří Pelikán tak vadil, že kvůli němu riskovali takovouto operaci? Čím byl nebezpečný?

Milan Bárta: Stal se jedním ze středobodů posrpnového exilového hnutí, jehož vliv (jako jednoho z mála) přesahoval i na mezinárodní politickou scénu. Velkou výzvu pro normalizační vedení také představovaly jeho Listy, které se utajeně dostávaly do Československa. Výbuch ho zřejmě neměl zabít, spíše šlo jen o varování, které mu ovšem mohlo přivodit vážné zranění.

Lukáš Cvrček: Pelikán se snažil aktivizovat exil a hledal oporu proti Husákově normalizaci jak v západních socialistických stranách, tak například i u čínských komunistů. Soustředil kolem sebe jakési řídicí centrum emigrace z roku 1968.

Není tomu tak dávno, co československou politickou elitu, která v roce 1968 podlehla tlaku SSSR, kritizoval prezident Miloš Zeman. Na návštěvě Slovenska měl říct doslova, že se „po--lali“. Do této skupiny Zeman nepřímo zařadil i Dubčeka, čehož si všimla média a někteří novináři to zdůraznili ve svých článcích. Je vůbec možné posuzovat činy jednotlivců z odstupu více než 50 let? Jak se na to jako historik díváte?

Milan Bárta: S odstupem let a s dnešními informacemi můžeme řadu událostí kolem pražského jara vidět a posuzovat jinak, než je vnímali tehdejší aktéři. Je pravda, že se čs. představitelé mohli postavit na rozhodný odpor, což by jistě sovětské plány značně zkomplikovalo.

Lukáš Cvrček: Jako občan mám samozřejmě svůj názor, jako historik bych však raději čtenářům nabídl širší souvislosti, aby si obrázek udělali sami. Zaprvé je potřeba si uvědomit, že československá delegace v Moskvě nebyla jednotná. Kromě vysloveně prosovětských elementů se za dohodu se sovětskou stranou postavili také pragmatici v čele s prezidentem Svobodou, který měl velkou autoritu. Tito funkcionáři zdůrazňovali, že alternativou k odmítnutí Moskevských protokolů je v dané situaci pouze přímá okupační správa Československa, která napáchá mnohem více škody, než kdyby věci veřejné zůstaly v domácích rukou.

O co se tedy Čechoslováci při jednání se Sověty vlastně tehdy snažili?

Milan Bárta: Oni tehdy doufali, že se jim ústupky podaří uhájit alespoň část reformního programu a především se snažili dosáhnout odchodu okupačních vojsk. Ve skutečnosti ovšem každý ústupek vedl Moskvu k zesilování požadavků. A to si většina z nich uvědomila pozdě.

Lukáš Cvrček: Podle jejich názoru nebyl čas na národní hrdost. V první řadě bylo potřeba dosáhnout návratu normálních poměrů bez tanků v ulicích, pokusit se zachránit alespoň něco z reforem a časem dosáhnout i stažení okupačních vojsk. Odpůrcům diktátu bylo sugerováno, že by měli cítit zodpovědnost za řadové spoluobčany, kterým bez dohody s okupanty hrozí nebezpečí atp. Nakonec všichni až na Františka Kriegla takto postavené argumentaci podlehli a podepsali. Samozřejmě při jejich rozhodování mohlo hrát roli také vědomí, že jim v případě odmítnutí podpisu reálně hrozí poprava nebo doživotní internace v Sovětském svazu. Všichni ještě měli v paměti stalinské čistky.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jonáš Kříž

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Hovno u cesty! Karel Gott pomstěn. ,,Pornoherec” Janda odsouzen i od ODS, silná slova

4:43 Hovno u cesty! Karel Gott pomstěn. ,,Pornoherec” Janda odsouzen i od ODS, silná slova

ANKETA Hodně zdraví, ještě řadu hezkých písní, hlavně aby byl šťastný… Taková a další přání poslaly …