Simulakrum (z latinského simulare, „napodobovat, jevit se“) - vyprázdněný obraz, forma bez obsahu, ikona, nápodoba.
Tak máme takové dva kandidáty na prezidenta, jako by snad ani žádného 17. listopadu 1989 nebylo, povzdychl si Zdeněk Jemelík. Oba byli členy komunistické strany, u obou se chutě pojednává i jejich vztah ke zpravodajským službám.
O ekonomické a diplomatické dovednosti se však mluví jen u jednoho, Andreje Babiše, což by v této situaci a u odpovědných voličů mělo být rozhodující.
U jeho soka, generála Petra Pavla, se jeho příznivci snaží tuto zásadní nerovnováhu vybalancovat bajkami o tom, jak významný post zastával v NATO. Byl předsedou vojenského výboru, což mluví za vše. Ve vojenské hierarchii se totiž velí, důležití jsou proto velitelé, nikoliv předsedové. Tento je hlavním vojenským poradcem generálního tajemníka NATO a mluvčím vojenského výboru NATO, jehož prostřednictvím jsou stanoviska náčelníků obrany členských států předávány politickým rozhodovacím orgánům NATO. Charakter předsednické činnosti je tedy spíše ceremoniální, protože USA si do vojenských věcí mluvit nenechají. Rozhodování probíhá jinudy. Zástupci nově přistoupivších členů NATO jsou povoláváni na reprezentativní, víceméně však okrasné funkce, aby prestiž vysílajících států byla ukojena a zbrojní kapitoly jejich státních rozpočtů se snadněji výdajovou stránkou obracely západním směrem.
Fotogalerie: - Ve volební místnosti
LUSTRAČNÍ ZÁKON JE EFEKTIVNĚ MRTVÝ
Nicméně jednu velezajímavou věc můžeme vyčíst již z prvního kola prezidentských voleb. Exkomunista Babiš s exkomunistou a vystudovaným „komunistickým“ zpravodajcem Pavlem získali dohromady přes dvě třetiny platných hlasů, z čehož se při poměrně vysoké volební účasti dá jednoznačně vyčíst, že současný lustrační zákon naprosto postrádá fundament, neboli společenskou poptávku. Komunista, nekomunista, zpravodajec, nezpravodajec – to prostě už není téma. Možná snad pro Michala Kocába, který tak zaťatě brojí proti komunistům, že se pustil i do generála Pavla. Stihla ho za to však brutální (láskou a pravdou vyfutrovaná) odezva od „flexibilních“ antikomunistů. Užil si tak medicíny, která mu nevadila, když byla vnucována jiným. Jinými slovy, čůral po větru, a najednou se vítr obrátil.
Dlužno znovu a znovu děkovat za všechny tyto drsné zkušenosti, kterých však naše společnost musí udělat ještě mnohem víc, aby měla šanci začít trochu chápat to masarykovské, že (1) demokracii máme – ještě ty demokraty, a (2) demokracie je diskuse (a nikoliv cenzura).
A je to asi tak správně, protože současní komunisté opravdu nejsou titíž, co v padesátých letech dělali ty odporné věci. Vyčítat jim, že se hlásí ke komunistické straně, je podobné, jako vyčítat katolíkům, že jsou v církvi, která dělala v minulosti podobně odporné věci. Ostatně ani kalvinisté se vzhledem ke své historii nemohou cítit být mimo tento diskurs, a luteráni – při vzpomínce na neskrývaný antisemitismus Martina Luthera, mohou radši zůstat taky potichu. A tak můžeme jít církev po církvi, náboženství po náboženství, politický směr po politickém směru, stát po státu. Užitečné zamyšlení, po němž by mělo nastat velmi zadumané ticho.
Fotogalerie: - V generálním štábu
BABIŠOVO MARTYRIUM
Ovšem zpravodajské služby, to je jiné téma. Jako pěkně tučný appendix tohoto článku připojuji pro náročné čtenáře lehce okomentovaný průběh Babišova soudního martyria, které se táhne přes deset let. Jeho spisy se ocitly kvůli jeho původu na Slovensku, kde v roce 2012 zažaloval podle zaběhané praxe Ústav paměti národa, protože tvrdil, že nikdy žádnou spolupráci s StB nepodepsal. Nejprve mu tři soudy daly v tom zásadním za pravdu, potom se však Ústav paměti národa (ÚPN) – když rozsudek v této věci nedopadl podle jeho očekávání – začal točit na prkotinách. Že prý ÚPN nemá „pasivní legitimaci“, tedy není tím, kdo by měl být žalován v záležitosti sporných údajů v archivech StB, které podle zákona zveřejnil. Do té doby sice čelil 40 žalobám, ale až u Babiše mu to začalo vadit.
Nastal soudní ping-pong, dodnes neskončený, jehož jediným výsledkem je to, že slovenské soudy najednou otočily a zrušily dosavadní dlouholetou praxi, když vyhověly námitce ÚPN, že by neměl být tím žalovaným. Nějak přitom opomněly slovenským občanům určit, koho by v takových sporných případech mohli žalovat. Zkráceně lze říci, že to všechno se stalo kvůli Babišovi, když mu někdo naházel klacky pod nohy. Kvůli tomu vzniklo v této oblasti slovenského právního řádu vakuum a slovenští občané jsou bez legální možnosti se bránit. Nicméně Evropské unii, ani obzvlášť přecitlivělé eurokomisařce Věře Jourové to nijak nevadí a spinká jak mimino.
Suma summárum, Babiš vyhrál ty soudy, které se zabývaly předmětem jeho žaloby, tedy otázkou, zda spolupracoval s StB. Prohrává ale ty soudy, které se tím vůbec nezabývají, pouze tvrdí, že žaloval někoho nesprávného, aniž by řekly, koho by měl žalovat!
DŮVĚRYHODNÉ A/NEBO NEDŮVĚRYHODNÉ
Někteří novináři tvrdí, že slovenský Ústavní soud se vyslovil, že bývalí příslušníci StB jsou jako svědci nedůvěryhodní. Oni totiž řekli, že ten Babišův svazek byl vymyšlený. U prvoinstančního soudu se proti tomu vehementně postavili samozvaní „znalci“, Jerguš Sivoš a Radek Schovánek, kteří tvrdili, že ty evidence jsou tak perfektní a provázané, že to ani zfalšovat nešlo, nota bene i proto, že to proběhlo mnoha kontrolami.
Moc se toho holoubci nenaučili, ani lhát. Proč? Protože právě Jerguš Sivoš byl editorem studie o bratislavské „XII.správě ZNB“, v níž se píše o inspekční šťáře v roce 1986, která odhalila rozsáhlé zneužívání tzv. zvláštních finančních prostředků (operativní výdaje, mj. i peníze pro agenty). Následovaly drastické personální změny, které se týkaly přímo 1. oddělení III. odboru XII. správy, kde byl veden svazek „Bureš“, údajně na Andreje Babiše. K trestnímu stíhání defraudantů nedošlo pro kritický nedostatek odborných kádrů, jak se píše v Sivušem editované studii.
V důsledku této inspekční razie došlo k „přehodnocení“ agenturní činnosti III. odboru a ukončení spolupráce s „neefektivními“ agenty. Prostě masakr: ze 127 agenturních svazků zůstalo 54, dalších 30 přeřazeno na úroveň důvěrníka, 36 svazků bylo úplně zrušených a archivovaných, a zbytek byl nabídnut jiným útvarům. Tato informace je důležitá i pro kauzu „Bureš“, protože jeden z posledních záznamů na seznamu dokumentů, které obsahuje svazek, zní „návrh na D“, což naznačuje, že jde o jeden z oněch 30 svazků, převedených z úrovně agenta na úroveň důvěrníka. Tento naprosto nezvyklý postup naznačuje, že šlo o vymyšlené „agenty“, protože agenturní spolupráce je vědomá, kdežto důvěrnická nevědomá. Z důvěrníka se člověk mohl stát agentem, ale těžko udělat z vědomé spolupráce nevědomou.
Tuto okolnost, že sama Inspekce ministra vnitra ČSSR odhalila již v roce 1986 rozsáhlé podvody, falšování a defraudace, které se odehrávaly na XII. správě ZNB v Bratislavě, Sivuš ani Schovánek před soudem neuvedli, přestože byli poučeni jako svědci, že mají vypovídat pravdu a nic nezamlčet. Riskli to drze, protože jinak by to zcela zbortilo jejich pomluvy bývalých příslušníků StB coby nedůvěryhodných. Prokázalo by se naopak, že tehdy příslušníci StB podváděli, což „experti“ jako Sivuš nebo Schovánek pokládali za „nemožné“. A prokázalo by se, že se jim na to tehdy přišlo, a že před soudem tudíž prokázaně mluvili pravdu.
Fotogalerie: - Generálovo hlášení
PAVLOVO SIMULOVÁNÍ
Vysloužilý generál Petr Pavel možná chce vypadat jako zpravodajec, který se tváří, že není zpravodajec. Zřejmě si zpravodajštinu představoval způsobem, jaký vykreslili Monty Pythoni ve skeči o muži, který si toužebně představoval, jaké je to být dřevorubcem. Je na místě obava, že podobnou představu má i o prezidentování.
Generál Pavel se snaží vylepšit si kádrový profil tvrzením, že jako předseda vojenského výboru NATO musel projít nejpřísnějšími bezpečnostními prověrkami. V minulosti však na stejný post stejnými prověrkami prošli i bývalí nacističtí generálové Johaness Steinhoff a Adolf Heusinger (ten připravoval a realizoval plány na invazi do Polska a Sovětského svazu). Někteří obhájci čehokoliv se snaží argumentovat, že to s kvalitou prověrky či důvěryhodností generála Pavla nemá vůbec nic společného, protože tehdy prý šlo o „kombinaci taktických, strategických a geopolitických důvodů v kontextu probíhající studené války,“ a že od té doby se standardy, metodiky a podmínky mnohokrát změnily. To ano, jenže studená válka pokračuje, a čouhá z ní jak sláma z bot novodobý „Drang nach Osten“. Ostatně Západ nikdy Hitlerovi nevyčítal, že napadl SSSR, ale že nevyhrál.
Součástí Pavlova výcviku byly operace „pod krytím“ (undercover). Člověku se někdy vnucuje dojem, že na jednu takovou misi se vysloužilý generál rozpomněl a vydal, ale je to k nevíře, protože i jako laciný film by to byl propadák.
Zpravodajský důstojník, zejména když je „pod krytím“, na sebe neupozorňuje. Pečlivě si ověřuje data, aby se nedopustil chyby. Těžko by kvalitní zpravodajec riskoval trestní stíhání jenom proto, že obvinil plukovníka Zdeňka Zbytka z dávno vyvrácené pomluvy, že prý koncem roku 1989 chtěl jet s tanky na Prahu (distancováním se od tohoto vylhaného výroku chtěl Petr Pavel naznačit rozdíl ve své ideové vyspělosti, nebo co).
Fotogalerie: - Poslední debata před volbou
Dobrý zpravodajec, nota bene pod krytím, se nesápe do popředí, na stránky módních časopisů a do médií, a to zejména proto, aby ho nikdo nemohl nachytat se staženými gatěmi, když lže jak malý kluk.
Je pravda, že jsou státy, kde je vojenská a zpravodajská minulost kandidáta považována při volbě hlavy státu za výhodu. Jako příklad bývají uváděni Dwight Eisenhower, Charles de Gaulle, či náš Ludvík Svoboda. Můžeme k tomu dodat dva příklady z Izraele, Chaima Herzoga a Ezera Weizmana, což je obzvláště vtipné, neboť nám to poskytne také negativní výměr. Vzhledem k tomu, že česká legislativa uzákonila minulý režim a jeho zpravodajské služby za zločinné, lze případné zvolení (za onoho zločinného režimu vystudovavšího) generála Petra Pavla českým prezidentem přirovnat – a je to opravdu výstřední srovnání! – k situaci, že by v Izraeli zvolili prezidentem bývalého palestinského zpravodajského důstojníka.
KONTRAREVOLUCE V PŘÍMÉM PŘENOSU
Václav Havel, než se stal prezidentem, byl politickým disidentem. Václav Klaus ekonomickým, Miloš Zeman prognostickým. Nyní hrozí, že presidentem bude člověk, který nikdy nebyl v žádném disentním postavení, vyžadujícím kuráž, odpovědnost a schopnost unést riziko, poskytujícím však svobodu osobnosti. Vybaven rodinnými předpoklady, které mu nelze vyčítat, pouze lze konstatovat, že mu usnadnily kariérní vzestup, vnořil se jak čípek do mocenských mechanismů minulého režimu, oddaný, přesvědčený ještě v době „Několika vět“, když jako předseda partajní buňky ideologicky káral kolegu, který je nepovažoval za nic apriori špatného.
Proto se generál Pavel jeví jako zpravodajské simulakrum, z něhož by se stalo simulakrum prezidentské. Je-li to ovšem hra, kterou rozehrály sovětské, a dohrávají ruské zpravodajské služby, pak tedy z profesionálního hlediska klobouk dolů!
Appendix: Soudy kvůli údajné spolupráci Andreje Babiše (AB) s StB
2012-01-17 – AB podal u bratislavského soudu žalobu na slovenský Ústav paměti národa (ÚPN) kvůli archivním svazkům, podle kterých spolupracoval s StB.
2014-06-26 – Bratislavský Okresní soud (OS BAI) rozhodl, že AB je ve svazcích StB evidován coby její agent neoprávněně. Odpůrce (ÚPN) argumentoval ve prospěch správnosti záznamu v registru StB, že „při hodnocení dokumentace StB je třeba vycházet z presumpce správnosti úřední evidence a evidenci je potřeba považovat za správnou a pravdivou“. Co se pasivní legitimace týče, soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu (NS SR) z 31. května 2011 sp. zn. 6 Cdo 83/2010, vydaném v řízení na ochranu osobnosti v souvislosti s neoprávněnou evidencí fyzické osoby v materiálech bývalé StB, kde je ÚPN pasivně věcně legitimovaným účastníkem, který je podle § 27 odst. 1 zákona o paměti národa subjektem zodpovědným za riziko spojené s plněním zákonem uložených povinností, když údaje v těchto materiálech, resp. evidence v nich je neoprávněná.
2015-06-30 – Rozhodnutí soudu prvního stupně o neoprávněné evidenci AB v odvolacím řízení potvrdil Krajský soud (KS BA). Odpůrce ÚPN ve svém podání uvedl poměrně výstřední stanovisko, že „dokumentaci StB je možné označit za listiny vydané jinými státními orgány v mezích jejich pravomocí, tedy za listiny, kterým je přidělen statut veřejné listiny. Uvedené dokumentaci je tedy třeba přiznat náležitou důkazní sílu a vycházet z presumpce její správnosti a možnost jejího zpochybnění vázat jen na situaci, když navrhovatel hodnověrně prokáže, že předmětná evidence je nesprávná a nepravdivá“.
2017-01-31 – Nejvyšší soud (NS SR) zamítl dovolání ÚPN proti rozhodnutí nižších soudů, že AB je neoprávněně evidován ve svazcích StB coby její agent. Žalovaný (ÚPN) vznesl námitku „nezákonného soudce“ (soudu první instance), který však konal a rozhodl, přestože měl podle mínění odpůrce (ÚPN) projednávání případu zastavit, neboť k němu neměl pravomoc, a o věci měl rozhodovat jiný orgán, tedy ministerstvo vnitra SR, do jehož pravomoci spadá ÚPN, ale především proto, že je právním nástupcem StB. NS SR navíc konstatoval, že žalovaný (ÚPN) podal dovolání v případě, v němž nebylo přípustné, protože v jednání odvolacího soudu nebyly shledány znaky, které by dovolání umožnily. Námitku „nezákonného soudce“ NS SR odmítl, protože soudy jsou oprávněny rozhodovat případy ochrany osobnosti, které patří do okruhu občanskoprávních vztahů.
2017-03-10 – ÚPN podal ústavní stížnost proti verdiktu NS SR, jejíž podstatou byla otázka pasivní legitimace ÚPN a ústavoprávní posouzení otázky, zda soudy mohly rozhodovat na základě výpovědi svědků, kteří nebyli zbaveni povinnosti mlčenlivosti, resp. jí byli zbaveni až zpětně. K této stížnosti se vyjádřil NS SR, že k porušení práva na spravedlivý proces u stěžovatele (ÚPN) nedošlo, a že stěžovatel procesními námitkami pouze chtěl zvrátit rozsudky, které pro něj věcně nedopadly příznivě. KS BA se k této stížnosti vyjádřil ve smyslu, že do práva na spravedlivý proces nepatří požadavek stěžovatele (ÚPN), aby se soud ztotožnil s jeho právními názory a hodnocením důkazů, ani to, aby soud rozhodl v souladu s jeho požadavky a právním názorem, ani to, aby se soud řídil výkladem všeobecně závazných právních předpisů podle instrukcí stěžovatele (ÚPN), ani to, aby soud odpověděl na úplně všechny otázky, kladené žalovanou stranou (ÚPN), protože stačí, aby zodpověděl všechny otázky, které jsou podstatné pro objasnění skutkového a právního základu věci. Dotčená osoba (AB) se vyjádřila v tom smyslu, že stěžovatel (ÚPN) argumentuje absolutní povinností mlčenlivosti i u příslušníků bývalé StB, jejíž písemnosti však byly zákonem odtajněny, a sama právní teorie zná i názor, že mlčenlivost policistů se nevztahuje na řízení před soudy. Nadto upozornil na skutečnost, že stěžovatel (ÚPN) jako žalovaná strana, která sama (!) navrhovala výslech příslušníků bývalé StB, nenamítala, že nejsou zbaveni mlčenlivosti – k tomu se odhodlala až poté, co rozsudek dopadl pro ÚPN nepříznivě, z čehož lze oprávněně soudit, že námitka ÚPN je ryze účelová.
2017-10-12 – Slovenský Ústavní soud (ÚS SR) vydal nález, v němž konstatoval, že postup Krajského soudu (KS BA) in puncto nenařízení veřejného jednání, statutu dotčené osoby (AB) coby veřejně činné osoby, i co do rozsahu dokazování byl v pořádku. Ohledně nedůvěryhodnosti bývalých příslušníků StB Ústavní soud uvedl, že se nalézací i odvolací soud nevypořádaly s otázkou, proč považují tyto svědky důvěryhodné právě při jejich výpovědi před soudem, když celý obsah jejich výpovědi naznačuje, že při zakládání a vedení svazků jednali v rozporu se svými povinnostmi příslušníků ZNB a v rozporu s vnitřními akty řízení. (Poznámka: Toto enigmatické vyjádření, mělo-li by platit obecně, by znedůvěryhodnilo případná přiznání všech pachatelů trestných činů, s odůvodněním, že jsou jako pachatelé trestných činů nedůvěryhodní.) To, že bývalí příslušníci StB nebyli zbaveni při svém výslechu mlčenlivosti, uznal ÚS SR za procesní chybu, jakož i to, že o zbavení jejich mlčenlivosti požádal dovolací soud (NS SR), který však není zmocněn provádět dokazování. Ohledně „pasivní legitimace“ ÚPN uvedl ÚS SR, že žaloby osob, domáhajících se ochrany osobnosti, byly podle judikatury všeobecných soudů v druhé polovině devadesátých let přípustné proti Slovenské informační službě (SIS), protože za rozhodující byla považována skutečnost, že SIS tehdy spravovala archívy bývalé StB a přesto, že nebyla původcem v nich obsažených svazků. Po vzniku ÚPN mu ministerstvo vnitra SR a SIS musely archivní materiály předat, proto judikatura obecných soudů dospěla k názoru, že pasivně legitimovaným v těchto sporech je ÚPN. (Podle vyjádření na webu ÚPN čelil od té doby více než 40 žalobám.). Nicméně ÚS SR i v této otázce dal za pravdu stěžovateli (ÚPN) a vyřkl, že postupem NS SR a KS BA byla porušena základní práva ÚPN, protože žalobce (AB) se nedomáhal určení, že zásahu do jeho osobnostních práv došlo zveřejněním registru svazků, což ÚPN učinil v souladu s dikcí zákona, ale neoprávněnou evidencí jeho jména v registrech StB, s čímž však ÚPN nemá nic společného, protože vznikl až 13 let po zrušení StB, takže žalovanou stranou ve sporech o evidenci osob v dokumentech StB nemá být ÚPN a že rozsudky byly založeny na svědectví bývalých příslušníků StB, kteří při výpovědích nebyli zproštěni mlčenlivosti. Na tomto základě zrušil pravomocné rozhodnutí NS SR (ze dne 31. ledna 2017) i KS BA (ze dne 30. června 2015) a případ vrátil odvolacímu KS BA.
2018-01-30 – KS BA byl v obnoveném líčení vázán právním názorem ÚS SR, že žalovaný ÚPN nebyl původcem zásahu do práva na ochranu osobnosti a z tohoto důvodu zamítl žalobu AB, že je neoprávněně evidován jako agent StB. Ve svém zdůvodnění pouze ocitoval text nálezu ÚS SR.
2018-03-05 - AB podal k NS SR dovolání proti pravomocnému rozhodnutí KS BA, který zamítl jeho žalobu, že je v dokumentech StB evidován jako její agent neoprávněně. Pasivní legitimaci ÚPN navrhovatel odvodil z ustálené soudní praxe, potvrzené rozsudkem NS SR (sp. zn. 6 Cdo 83/2010), v němž se konstatuje, že Zákon o paměti národa určil za subjekt odpovědný za riziko spojené s plněním jeho zákonné povinnosti v případech, kdy zveřejněné údaje v těchto materiálech, respektive evidence v nich, jsou neoprávněné. Tento rozsudek byl publikovaný ve Sbírce stanovisek Nejvyššího soudu a rozhodnutí soudů SR, což má sjednocující význam. Nadto ani ÚS SR, ani NS SR neurčily, kdo by měl být pasivně legitimován v případě žalob na ochranu osobnostních práv. ÚS SR pouze nepřímo vyzval zákonodárce (Národní radu Slovenské republiky), aby tuto otázku vyřešil. ÚS SR tak v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) chránil žalovaného (ÚPN), který je podle této judikatury vládní organizací, před žalobcem (AB), kterého uvedl do ještě horší právní situace, než před podáním žaloby, a znejistil tím právní postavení podobně dotčených osob, čímž narušil předvídatelnost práva v SR, která patří mezi základní atributy právního státu. Ohledně svědků, kteří nebyli zbaveni mlčenlivosti, konstatoval, že tito se neodvolali na povinnost mlčenlivosti a byli poučeni o případných trestněprávních následcích, kdyby vypovídali nepravdivě. Nadto byli předvoláni jako svědci na základě žádosti žalované strany (ÚPN), která jejich věrohodnost zpochybnila až poté, co nevypovídali podle jejího očekávání. ÚS SR paradoxně zpochybnil jejich důvěryhodnost jako svědků, nikoliv jako autorů písemností, vypracovaných v době totalitního režimu, které ÚS SR bral jako Písmo svaté. Přitom v předcházejících podobných soudních procesech byly výpovědi bývalých příslušníků StB standardně přijímány a nezpochybněny.
2018-05-31 – NS SR zamítl dovolání AB ve sporu s ÚPN o jeho spolupráci s StB s odvoláním na to, že KS BA byl vázán nálezem ÚS SR.
2018-09-11 – Žalobce (AB) podal stížnost ÚS SR s odůvodněním, že jeho žalobě bylo ponejprv soudy třech instancí vyhověno s tím, že bylo porušeno jeho právo na ochranu osobnosti. Naposledy pak NS SR zamítl jeho dovolání bez meritorního posouzení jeho nároku na ochranu osobnosti, pouze na základě kasační závaznosti nálezu ÚS SR. Tím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, právo na spravedlivý proces, právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a soukromí, jakož i právo na ochranu soukromého života. Argumentoval tím, že v případě, kdy ÚS SR zruší právoplatné rozhodnutí a vrátí věc k dalšímu jednání, je irelevantní povinnost postupovat v souladu s rozhodnutím ÚS SR, protože relevantní je pouze soulad soudního řízení se základními právy a svobodami, garantovanými Ústavou SR a mezinárodními smlouvami, kterými je SR vázaná. Žalobce svou stížnost mohutně vyfutroval mnohými judikáty Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) a navrhl, aby ÚS SR vydal nález, že KS BA svým rozsudkem ze dne 30. ledna 2018 a NS SR svým usnesením ze dne 31. května 2018 porušil právo stěžovatele, dotyčný rozsudek a usnesení zrušil a věc vrátil KS BA k novému projednání.
2019-08-12 – Vyjádření žalobce (AB) ke stanoviskům NS SR, KS BA a ÚPN k jím podané stížnosti k ÚS SR v podstatě opakovalo předchozí argumentaci, s tím, že žalobce výslovně namítl, že stát nesplnil závazek určit pasivně legitimovaný subjekt, neboť v této situaci je zbaven možnosti právní ochrany. Žalobu proti ÚPN podal před sedmi lety, vycházeje z právní jistoty, neboť v té době to byla ustálená praxe (nakonec i ÚPN zveřejnil, že proti němu bylo podáno 40 žalob).
2019-11-26 – ÚS SR vydal nález, že KS BA (rozsudkem z 30. ledna 2018) a NS SR (usnesením z 31. května 2018) porušily právo stěžovatele (AB), dotyčný rozsudek a usnesení zrušil a věc vrátil KS BA k novému projednání. Shledal přitom, že slovenské soudy pochybily tím, že neurčily, kdo má být ve sporu žalovanou stranou.
2021-03-31 – Žalobce (AB) se vyjádřil pro KS BA k vyjádření žalované strany (ÚPN), která opět namítá, že neexistuje důvod pro to, aby byla označována za pasivně legitimovaný subjekt. Poukázal na judikaturu ESLP, že uchovávání, zpřístupňování a zveřejňování nepravdivé informace o spolupráci fyzické osoby se zpravodajskou službou totalitního státu je nejen zásahem do soukromí, ale současně i porušením práva na soukromí. Nadto žalovaný (ÚPN) předložil soudu kartotéční záznam, který údajně onu spolupráci potvrzuje, což je sice procesně v tomto stádiu řízení již nepřijatelné, nicméně žalovaný (ÚPN) tím ale potvrdil, že je pasivně legitimován, čili žalován právem.
2021-05-30 – Žalobce (AB) doplnil své vyjádření o konstatování, že KS BA stojí před dvěma rozpornými, avšak závaznými nálezy ÚS SR, kterým by však měl vyhovět. V prvním se praví, že původní obžalovaný (ÚPN) není pasivně legitimovaným, a dosavadní pravomocné rozsudky v jeho neprospěch zrušil. V druhém nálezu naopak konstatoval, že žalobce (AB) nemůže utrpět újmu na svých právech jen proto, že podal žalobu proti subjektu, o němž bylo dodatečně rozhodnuto, že není pasivně legitimovaný. Rozhodnutí KS BA bude zákonné a ústavně konformní pouze tehdy, vyhoví-li oběma nálezům. Žalovaný navrhl, aby soud, dojde-li k názoru, že pasivně legitimovaný je jiný subjekt, než ÚPN, prvoinstanční rozsudek zrušil a vrátil k dalšímu řízení, v němž by žalobce mohl zažalovat jiný, pasivně legitimovaný subjekt, podle určení soudu, přičemž by se dosáhlo i jisté hospodárnosti řízení tím, že výsledky dosavadního dokazování budou použitelné a nebudou muset být opakovány.
2022-06-14 – KS BA změnil prvoinstanční rozsudek OS BAI, žalobu AB zamítl a došel k závěru, že pasivní legitimaci má v takovýchto případech Slovenská republika, za níž jedná ministerstvo vnitra.
2022-09-26 – Žalobce (AB) podal ústavní stížnost na průtahy v řízení (řízení ve věci probíhá již 10 let a 6 měsíců) a požádal o finanční odškodnění.
2022-09-27 – Žalobce (AB) podal dovolání – podle poučení v rozsudku KS BA – cestou prvoinstančního soudu (OS BAI), tedy tam, kde celá věc začala. Důvodem dovolání je procesní vada (soud se nevypořádal s argumentací procesní strany), nesprávné posouzení (soud se neřídil závazným právním názorem ÚS SR) a nesprávné právní posouzení otázky pasivní legitimace. Žalobce navrhuje, aby NS SR zrušil rozsudek KS BA a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Schneider
KitposB
