Josef Šlerka: Lidé nejsou natolik blbí, aby je šlo jen tak zblbnout propagandou. Kdyby lidé byli spokojení, můžete jim stokrát lhát, a nezafunguje to

V úvodu se host představil dvacítce přítomných jako člověk znající média i „z druhé strany“, z redakce. Jako žurnalista začínal v Deníku, kde měl na starosti silová ministerstva. „Dva roky v novinách byly strašně krásné, protože to byl neustálý adrenalin psaní,“ zavzpomínal na začátku host. „Před deseti dvanácti lety to byla famózní zkušenost v tom, že když přišel šéfredaktor, říkal, že by rád věděl, co budu psát ve čtvrtek a v pátek, a já mu říkal, že nevím, co bude ve čtvrtek, tak jeho odpověď byla: ‚Co když se nic nestane, co budeš psát?‘ Tehdy jsem se začal učit to, že člověk se má připravovat i na to, co se nestane.“

Editorů pohledat

Zastavil se pak u publicistiky. „Píši nerad a pomalu, moji doménou je mluvené slovo,“ řekl „internetový vlk“. „Psaní jakéhokoliv textu, byť jsem byl pravidelným sloupkařem v Deníku Referendum, komentátorem Lidovek a byť stále publikuji v Reportéru a příležitostně v Hospodářských novinách, tak to vlastně dělám nerad, protože pro mne je důležitá komunikace s lidmi.“

Kvalitních editorů je podle něj u nás málo. „Měl jsem štěstí. První byla Saša Uhlová, která byla velmi přísným, ale povzbudivým editorem, a druhým editorem, kterého ctím, je Michal Musil, který dlouhou dobu působil v Mladé frontě a poté, co ji koupil Andrej Babiš, tak spolu s Robertem Čásenským odešli a založili měsíčník Reportér. Práce editorů je nevlídná, protože komentátoři mají jeden dva dary; jeden z nich je ten, že umí psát. Brilantně. Jindřich Šídlo umí nádherně psát a v čase sociálních sítí tuto schopnost vylepšuje,“ pochválil Šlerka. „Tím, že píšete na sociální sítě, tak se vám velmi rychle dostane zpětná vazba od lidí, kteří to čtou. Naučíte se strašně rychle vytříbit styl psaní. Anebo mají dar vynikajícího vhledu. S Alexandrem Tomským se skoro v ničem neshodnu, ale musím uznat, že píše skvěle.“

Vynikající editor se podle něj v novinách pozná tím, že je schopný pomoci autorům toto vyvážit. „Když jej nemají, tak jsou ty texty urvané ze řetězu. Pak je to takové psaní pro psaní,“ hodnotil stručně.

Začalo to knihtiskem

Jsme v době, která je zásadně jiná než ta předchozí v časech Guttenberga. „Tisk a šíření není již dávno vzácnost. Guttenberg změnil svět, protože umožnil tisknout národní literaturu. Umožnil třeba němčině vzniknout díky německému překladu Bible. Vztah mezi národem a knihou je strašně silný. Druhá věc je, že tisk byl vždy spojen s mocí. Říká se, že když Napoleon odjížděl dobýt Egypt, vzal šturmem Maltu,“ uvedl příklad Josef Šlerka. „To byl tehdy velký skandál, protože ta byla obydlena maltézskými rytíři a bylo to bráno jako území Vatikánu; nikdo to území neměl atakovat. On věděl, že je tam tiskárna, která zvládne arabský tisk, a potřeboval tu tiskárnu, aby v Egyptě mohl tisknout předpisy v arabštině.“ Tisk a psaní bylo vzácné a drahé. „To už dávno není. Když se vrátíte k produkci Ferdinanda Peroutky, Karla Čapka, tak to jsou bambiliony textů, sloupků, všeho – a oni se tím částečně regulérně živili. To bylo jejich povolání. Čím je snazší publikovat, tím je psaní levnější. Spisovatelů, kteří se v Čechách živí psaním, by člověk spočítal na prstech jedné ruky. Jsou to ti nejúspěšnější – Viewegh a pár dalších.“

Nadprodukce psaní

Další změna je, že všechno je najednou dohledatelné. Všechny sloupky, všechno, co autoři napsali a napíší, je k dispozici. Na jedno kliknutí třeba získáte kompletní textovou produkci Jindřicha Šídla za posledních dvacet let. Místo abyste si z těch textů a autorů něco pamatovali a ty nepodstatné věci zmizely, tak jsou v archivu na jednom místě a tváří se, že mají všechny jednu a tu samou hodnotu. Ale ono to tak není,“ pokračoval Šlerka před vesměs starším auditoriem. „Najednou se debata o psaní orientuje na to, že se vytahuje, co autor kde ještě napsal. Pověstné Zemanovo vlevo dole je vlastně jako mementem mori tohohle myšlení. Necháme stranou Miloše Zemana, protože to je problém velmi komplikovaný. Ale fakt, že se debata točí kolem jednoho nebo dvou výroků, které mají rozhodnout o kredibilitě nebo nekredibilitě člověka, znamená, že jsme se naučili ten svět rozbít na fragmentální kousky a všem jsme přiřadili stejnou hodnotu. Což mimochodem zase vede k tomu, že si autoři začínají pečlivě vážit, co píší, protože nikdy neví, kdo to na ně kde vytáhne. Paměť, která slouží hlavně k tomu, abychom zapomínali. Nechávat jenom to, co je důležité.“

Elektronická média podle hosta diskusního odpoledne umožňují masivní publikování s minimálním vstupním nákladem. „Na to, abyste si založili blog, nepotřebujete vůbec nic a kdokoliv z vás, kdo jste tady, bez ohledu na věk, to může udělat. S chytrým telefonem můžete začít za pět minut. A sociální sítě jsou dnes tak dominantní struktura, že lidé píší mnohem více, než psali dříve. Nikdy nepsalo tolik lidí tolik textů. Naprostá exploze psaní. Každý píše. Pamatuji si, jaký byl svátek, když člověk psal někomu dopis. Kolik napíšete dnes denně mailů, kolik jich dostanete?“ položil spíše řečnickou otázku Josef Šlerka.

Člověk by se učetl… a přesto to nestačí

Současnou dobu ale nezatracoval: „Nevidím to pesimisticky. Dostali jsme se do zvláštního okamžiku, kdy je možnost publikovat levná; snadnost publikování spojená se sociálními sítěmi přináší to, že Miloš Čermák má na Twitteru tak třikrát víc sledujících, než mají Hospodářské noviny náklad. On je schopný svým krátkým textem na sociální síti oslovit víc lidí, než mají noviny, ve kterých pracuje, čtenářů. Na druhé straně je tu naprosto brutální cenová politika, která se týká digitálního publikování, to znamená, že jste placeni od prokliku, od toho nejmenšího. A ten proklik, to jsou opravdu drobné. To začíná vést k tomu, že jste v textech a titulcích nuceni se více a více věnovat emotivním složkám a víc na sebe strhávat pozornost než předtím,“ upozornil na problém Šlerka. „Pro představu – všichni víme, že titulky v novinách slouží k tomu, aby upoutaly pozornost. Když jste dříve přišli do trafiky, tak jste viděli naskládané noviny a bylo důležité, co je v tom titulku. Kolik v době největší slávy tady bylo deníků? Z mého pohledu dohledné minulosti rok 1992, 1993, kdy dobíhají tituly, jako jsou Zemědělské noviny a další, které ještě běží, ale už vzniká celá řada nových. Jestliže těch deníků tady vycházelo tak patnáct. Podle mých soukromých odhadů vyprodukují české zpravodajské servery něco kolem tří až čtyř tisíc článků,“ fascinoval přítomné Šlerka. „To nemá šanci nikdo přečíst. A pokud chcete v této konkurenci zaujmout, tak toho musíte nějak dosáhnout. A to jsou různé tlaky, které formulují psaní; a je úplně jedno, jestli je to odborná publicistika, nebo jsou to deníkové nebo měsíčníkové texty. Z pohledu psaní myslím, že žijeme v zajímavé době. A ještě ta doba neřekla své poslední slovo. Netroufl bych si předpokládat, jak to půjde dál.“

Politici rovná se komentátoři

„Myslím si, že vnitřní politika je něco, co je strašně zajímavé a zároveň to dnes a za posledních deset let trpí možnostmi politiků, kteří se naučili pracovat s médii,“ pustil se do další problematiky host. „Příklad. Když se podíváte, jak v redakcích funguje Václav Moravec, tak ten, kdo má v neděli službu, kouká na něj, protože ví, že tam bude nějaké vyjádření politika, které chce říci národu, a bude z toho ‚vařit‘ článek. Když se na to podíváte z tohoto úhlu – třeba na BBC nebo TV France –, tam politické věci nekomentují hlavně politici. Protože ti je vytvářejí. Ty tam pozvou jako experty z oblastí, ale nebudou zvát ministra vnitra, aby okomentoval nějaké opatření ministra vnitra.“ V Čechách si všichni podle Šlerky zvykli na to, že politici nastolí agendu se svými silnými výroky. A hodně se to naučili. V extrémní podobě bez jakéhokoliv hodnocení, dejme tomu etického. „Parlamentní listy jsou vlastně deník, který funguje tak, že přináší názory politiků na politiku. Nedočtete se tam, co je podstatou EET, nedočtete se tam o tom, jaké konkrétní změny se připravují v nějakém konkrétním rozpočtu. Dozvíte se, co si o tom kdo myslí,“ zhodnotil práci PL a pokračoval: „V oblasti každodenního komentování mně chybí větší vstupy odborníků, kteří nejsou novináři. Jsem čtenář britských Financial Times, protože mně vyhovuje takový suchý britský způsob uvažování. Když se něco přihodilo v Severní Koreji, tak tam druhý den vyšel velký komentář, který napsal šéf koreanistiky z Oxfordu. Protože je zvyklý psát, je to schopen napsat do druhého dne. A čtenáři chtějí vědět, co se tam děje. Když jsem nastoupil do novin, tak jsem dostal šestistránkový dokument, ve kterém bylo asi 250 telefonních čísel. A ta byla rozdělena – policie, soudy, zdravotnictví, politici. Ke každé kategorii jsme měli takových patnáct jmen politologů, sociologů, kterým jsme měli volat, když jsme potřebovali takzvanou „mluvicí hlavu“. Vsadím se, že takový seznam je jeden a koluje napříč redakcemi. To jsou lidé, kteří jsou ochotni zvednout telefon.“

Nedostatek různých odborníků, na které je třeba se obrátit, je tedy podle novináře a „internetového vlka“ jeden z hříchů české žurnalistiky.

O umění klamu

Pán v letech měl první dotaz: „Informacemi jde i klamat. Vyučuje se prý i to klamání, aby to bylo rafinované…“ Šlerka na to lakonicky: „Na některých školách určitě, ale ty nejsou pro veřejnost.“ A pán pokračoval v dotazu „…a když dojdeme k předvolební propagaci, víme, jak moc to ovlivní… Co si myslíte o demokracii, když to půjde tam, kdo nejvíc zaplatí?“ „O demokracii si myslím v podstatě jen dobré věci,“ odpověděl stručně pedagog a novinář. Na to pán stručně vyjádřil svůj názor: „Já ne.“

„Myslím si, že když ve volbách vyhrávají nějaké strany, které jsou populistické nebo nějakým způsobem extremistické, tak je to hlavně zpráva o tom, že dlouhodobě se někdo v té společnosti tomu problému nevěnoval,“ pokračoval pak host. „Nemyslím si, že lidé jsou natolik blbí, aby je někdo stačil zblbnout nějakou propagandou. Abyste masivně změnil chování lidí, tak k tomu musí být ještě nějaké jiné podmínky, než že jim říkáte usilovně nějakou informaci. Kdyby v poválečném Československu nebyla tak silná reakce na prvotní postoje Západu k Hitlerovi a tak silný vděk sovětskému Rusku spojený i s tím, že vrstva kolem Beneše měla silný příklon k socialistickému principu, tedy kdyby toto nebylo součástí myšlení, tak by k únoru nedošlo. Prostě, musí být nějaké podmínky. Kdyby lidé byli spokojeni, tak jim můžete milionkrát lhát – a nezafunguje to. I ve zmiňovaném Německu, když se podíváme na průběh propagandy pod Goebbelsovým vedením někdy od roku 1933 do roku 1937, 1938, tak zjistíme, že si dával velmi, velmi záležet na tom, aby spousta věcí nebyla vidět. Ještě na počátku války je zdokumentovaný případ, že došlo k deportaci Židů, manželů německých manželek, a ty ženy šly demonstrovat před velitelství SS a Goebbels vystrašený tím, že veřejné mínění by se mohlo vymknout, zastavil transport. I to, co se dává jako příklad extrémní propagandy, má svoje meze.“

Kdo za to může?!

Podle Šlerky pokud existuje ve společnosti nějaká prasklina, do které jde sázet, tak propaganda umí hodně. „Nevím o tom, že by se v Čechách vůbec kvalitně učil nějaký prostředek masové komunikace. Když máte schůzi bytového domu, kde máte šest pater po šesti rodinách, je tam skoro padesát partají. Když přijdete na schůzi vlastníků, také přizpůsobíte jazyk těm nejhloupějším, protože ti chytří vás pochopí. Ale ti blbí, když budete mluvit chytře, tak ne. To samo o sobě není nic negativního. Negativním se to podle mne stává tehdy, kdy víte, že co děláte, je špatně, a stejně to děláte, protože za to třeba dostanete zaplaceno,“ pokračoval za velkého zájmu přítomných vzácný host. „Kdyby objektivně neexistovala nespokojenost v určité části společnosti v USA spojená ne s tou chudší částí, ale s těmi, kteří dělají monotónní práci, tak by Donald Trump s velmi úspěšnou kampaní nakonec nevyhrál. My máme dnes ve zvyku všechno shazovat na propagandu. Ano, jsou extrémní situace, jako je válka, ve které nikdo nepochybuje o tom, že je to součást vojenských operací, ale ve finále často se tímto maskuje nějaký hlubší problém v té společnosti.“

„Mají problém obchodníci, aby zblbli zákazníky?“ zněl další dotaz a reakce na něj byla následující: „Je to ještě horší. Oni toto dělají jako součást systému, který je živený permanentní nadprodukcí.“

Soukromí, svoboda aneb Berlín jest předaleko

Další dotaz tentokrát položila žena ve středních letech: „Žijete s rodinou a dětmi v Německu, Mnichově. Jaký je to rozdíl ve vztahu ke společnosti tam a u nás?“ „Jsem tam od září a budu do července. Rok jsem v Německu žil, když jsem byl na Erasmu, moje žena je němčinářka a učí němčinu,“ vysvětlil Šlerka a pokračoval: „Přijde mi, že Německo po historické zkušenosti, kterou ve dvacátém století má, je strašně orientováno na osobní svobody a soukromí. Mnohem víc na soukromí než na svobody.“ Je to prý vidět na případu přijetí Snowdena, na tom, jakým způsobem řeší debaty o posílení pravomoci tajných služeb. Západní Německo podle hosta, který dorazil do krajské metropole expresem z hlavního města Bavorska, v padesátých letech odmítlo sčítání lidu, protože nechtělo, aby stát vlastnil registr, kde budou o lidech uvedené určité věci. „Bavorák se cítí Bavorákem, pak se cítí členem EU a pak Němcem. Protože je to velmi bohatá země, více méně dotuje ty zbylé a historie Svobodného státu Bavorska je velmi stará. Po útoku v Berlíně tam na ulici nepřibyl policista. Ani o jednoho policistu navíc, na vánočních trzích žádné zátarasy. Trochu cynicky řečeno, jako by v Mnichově nikoho nezajímalo, co se děje v Berlíně. Ta země žije velmi lokálním způsobem,“ komentoval host postavení Bavorska v rámci Německa a pokračoval: „Německo bylo kdysi velmi roztříštěná země, ve které Bavorsko bylo suverénně největší. My máme národní hrdiny. Němci někdy do 18. století národní hrdiny nemají, protože ten národ není do té doby konstituován,“ dodal s tím, že Němci tak mají v mnoha ohledech jinou zkušenost než my.

„Oni se snaží na věc mít plán a podle něj se pohybovat,“ pokračoval dále Šlerka. „To je pro nás třeba v otázce imigrační krize nepochopitelné v kombinaci s historií. V šedesátých letech miliontý turecký emigrant dostal od německého státu moped. Takových 18–20 procent Němců pochází z druhé či třetí generace imigrantů. A nejde jen o ty z neněmeckého prostředí. Uvědomte si, že před válkou byla vedle Židů druhá největší diaspora německá. Počty Němců žijících mimo Německo byly obrovské,“ vysvětloval host. Podle něj v celku Německa 15 až 20 procent hlasuje pro AfD, ale zbylých 80 procent dál preferuje strany, z nichž CSU a CDU mají vůči imigrantům nejtvrdší postoj. SPD, Linke nebo Zelení jsou otevřenější. „Oproti českému prostředí je to neuvěřitelně přebyrokratizovaná země.“ Takové to „tak to nějak uděláme“ prostě v Německu neexistuje.

Nacisté a bolševici

„My máme zafixovanou napříč generacemi hodnotu bezpečí. Hlavně, aby nebyla válka… To je něco, v čem jsme byli pořád vychovávaní. Zatímco v Německu bylo – když jsme se chovali nějak, tak to k té válce vedlo. A když se budeme chovat stejně, povede to k válce zas. Když si spočítáte, Hitler tam vládl 12 let a těch prvních pět let mnozí nevěděli, co se děje. A pak už byla válka a sedm let války je strašně extrémní doba. Zatímco u nás bolševik vládl 40 let. Během něj vyrostly generace, zestárly. Nemůžete chtít po lidech, pokud jste alespoň trochu příčetní, aby řekli, že svůj život promarnili. Zatímco Němci se vyrovnávali s 12 léty, která krvavě dobře znají, a mohou říci, že to byl zlý sen. V Čechách se jednalo o život dvou tří generací. A to jsou obrovské rozdíly.“

„Německo je dnes pro mladé migranty, jako kdysi byla Amerika, kam se utíkalo před ekonomickou krizí v třicátých letech. „Německo je takový pro ně ‚americký sen‘. Já jim vlastně rozumím. V Německu je například obrovský podíl lidí, kteří emigrují z Kosova. Kosovští Albánci tvoří velké procento. Když jste ve společnosti, která je brutálně zkorumpovaná, váš příjem je nulový, tak se seberete, a pokud můžete, jdete pryč. A když nemůžete, tak chcete poslat pryč alespoň svoje děti,“ uvedl na adresu nejen balkánských zemí Josef Šlerka.

Kdo nás tedy mate?

„A co vliv médií, která jsou řízena tak, aby zmátla lidi?“ zněla další otázka z publika. „To je složité. Třeba Russia Today, která je státní televize, není o čem diskutovat. Jde o řízenou televizi… Třeba Noam Chomský a další lidi označují za propagandu i okamžik, kdy lidé jsou v nějakém ekonomickém statusu, mají hypotéku, mají za sebou nějakou školu, hodnoty, volí demokraty. Já si pořád myslím, že je dobré rozlišovat, protože s lidmi, co mají zkreslené psaní, jde nějakým způsobem pracovat. Zatímco s těmi, co dělají propagandu, s těmi ne. To je jejich zadání a oni tu propagandu dělají. Ve finále lze říci, že řízených médií je málo,“ konstatoval dále Šlerka. „Může se zdát, že Mladá fronta je uhnutá směrem k Babišovi. Jsem přesvědčen, že abych psal pozitivněji o Babišovi, k tomu mně Babiš nemusí nic říkat. Stačí, když si budu pamatovat, že mne platí a že mám doma hypotéku. A mohu sedět u stroje, říkat si, že jsem objektivní a že se to mé novinařiny nedotkne. Odpověď je ne. Jeden z největších problémů v tomto typu novinařiny je vědomí, že jsem pod kontrolou. Lidé si hrozně myslí, že plně ovládají svoje názory a vědí, co dělají. My, trénovaní protestanti, víme, že to není pravda,“ pokračoval dále za smíchu v sále host. „Člověkem jde manipulovat. Něco, co zvenku může vypadat, že je řízené, nemusí vůbec být. A myslím, že v 99 procentech případů to tak není. To se přeceňuje. Když z toho odstřihnete informační válku, která se dá i relativně docela dobře stopovat, dá se ukazovat, jak hoaxy vznikají.“ Podle Šlerky web Manipulatori.cz předvádí skvělou práci. „Představa, že ráno nakráčí do redakce István Léko a předepíše všem, co mají psát ve vztahu k Babišovi, je strašně naivní.“

Za vším hledej… prachy

„Já spíš myslím na množství mailů, které člověk dostává, a není tam přitom nikdo podepsaný...,“ upozornila v závěru téměř půldruhahodinového setkání přítomná žena. „A teď ze mne promluví akademik. Mám podezření, že mail je Facebook vaší generace. Na Facebooku mohu velmi přesně najít, kde informace vznikla, jak byla šířena, jak je ten profil důvěryhodný. Dnes se všichni zabývají tím, co vychází na zpravodajských serverech a jak se to objevuje na sociálních sítích. Jsem přesvědčený, že nám uniká obrovský balík, a to mailové komunikace mezi lidmi,“ varoval odborník. „Web, který se živí z prokliků,“ povzdechl si. „Znám v Čechách kluky, kteří v tomto byznysu podnikají. Kteří mají zpravodajské weby, o kterých jste v životě neslyšeli. Ráno přeloží nějaké populární stránky ze sranda serverů, pak je naházejí na Facebook a žijí z prokliků na svoji stránku, kde mají Google reklamy. Na fake protitrumpovské zprávy nikdo neklikal, tak dělali proticlintonovské. Takže prachy! To je ten obchodní model. To, co tady zabíjí, je obchodní model. Dokud je postaven na prokliku, tak je velké riziko. Proto si raději platím noviny na internetu, kupuji si informace, protože tím tomu médiu umožňuji nežít tolik z reklamy, a tím pádem nedeformovat psaní. A to bude zásadní bitva. Hamižnost a touha lidí po skandálech. Netvrdím však, že podíl cílených dezinformací tady není.“ Podle hosta dnes platí rčení „mám pravdu, tedy jsem“.